Abnormální Francie
Prezident Macron narazí na dvě překážky – nezdravé veřejné finance a zákoník práce
Za normálních okolností by Emmanuel Macron mohl být přiměřeně úspěšný prezident. Je energický, dostatečně zkušený, jeho program vypadá – alespoň z ekonomického hlediska – převážně neškodně. Žádné očividné škodlivé hlouposti, jakými byl třeba Mitterrandův program znárodňování anebo Hollandovo zvýšení daní z příjmu pro bohaté na 75 procent.
Macron naopak hodlá snížit daň z korporátních zisků ze 33 na 25 procent, což je krok, který se nelíbí levici, ale vzhledem k situaci v Evropě je velmi rozumný. Hodlá zjednodušit systém daňových kreditů pro zaměstnance s nižšími mzdami a celkově snížit jejich daňovou zátěž. Zaměstnavatelé mají mít o něco volnější ruku ohledně pracovní doby. Ústupkem levici je milionářská daň, ale toto očividně populistické opatření se nemá týkat finančních investic.
Pokud jde o rozpočet, Macron má v úmyslu snížit počet pracovních míst ve veřejném sektoru o 120 tisíc, což má uspořit asi 35 miliard eur. Dalších 15 miliard se má ušetřit díky efektivnějšímu zdravotnictví. Výdaje v hodnotě 10 miliard eur mají odpadnout díky růstu zaměstnanosti – zní to všechno tak líbivě, že by tomu člověk skutečně chtěl věřit.
Hlavní bolesti
Vraťme se ale k zaměstnanosti. Trh práce je bolavým místem francouzské ekonomiky. Francie trpí mírou nezaměstnanosti 10,1 procenta v době, kdy díky globální konjunktuře americká nezaměstnanost klesla na 4,5 procenta, německá na 3,9 procenta, a česká dokonce na 3,2 procenta. Co je výjimečného na francouzské ekonomice?
Použijme raději slovo „abnormální“. Francouzský stát má abnormální výdaje (56,5 procenta hrubého domácího produktu v roce 2016), přičemž abnormálně vysoký podíl (neuvěřitelných 34,4 procenta HDP) jde na sociální účely. Francouzský sociální stát je nejrozhazovačnější na světě. Francie dávno předstihla Skandinávii a dosáhla světového rekordu ve výdajích na sociální péči všeho druhu. Pro srovnání, PAVEL KOHOUT Česko platí na sociální účely necelých 20 procent HDP – ani to není málo.
Výsledkem je dluh ve výši 96 procent HDP neboli 2207,5 miliardy eur. Tato částka neustále roste, jak se lze přesvědčit na stránce http://www.dettepublique.fr/. (Dle jiného zdroje činí dluh 2167 miliard eur.) Za každou francouzskou domácnost stát dluží 70 287 eur. Dluh neustále roste: hranici 1000 miliard eur překročil v roce 2003.
Dále je nutno zmínit nárůst soukromého dluhu. Když francouzská nezaměstnanost naposledy poklesla pod úroveň 10 procent, bylo to v letech, kdy růst objemu podnikatelských úvěrů ročně rostl tempem 11,5 procenta. Tedy ve šťastné éře krátce po zavedení eura. Ta ovšem skončila rokem 2008, kdy praskla evropská úvěrová bublina. Od té doby francouzská ekonomika stagnuje. Přepočteno na dolary dokonce klesá. Francouzská ekonomika potřebuje růst dluhu už jen k tomu, aby alespoň stagnovala.
Abnormální veřejné výdaje jsou jen jednou z hlavních bolestí Francie. Macronův plán v tomto směru není nijak radikální, protože výdaje ušetřené za 120 000 státních zaměstnanců, kteří mají odejít bez náhrady do penze, hodlá rozpustit jinými cestami. Ušetřené peníze mají jít na infrastrukturu, vzdělání, moderní zdroje energie, na tvorbu 15 tisíc nových míst ve vězení, na zaměstnání 10 tisíc nových policistů, na dotace zaměstnanosti v chudých oblastech, na kulturu pro mladé, na brýle a zubní protézy pro staré... zkrátka na samé hlouposti, o nichž je dávno známo, že ekonomice nepomáhají.
Zamést si před vlastním prahem
Ještě něco ke vzdělání. Stalo se módou – nejen ve Francii! – opěvovat vzdělání jako všelék. Je to velký omyl. Ti z mladých Francouzů, kteří mají skutečně použitelné vzdělání, se lépe uplatní v Británii než doma. Případně v USA, v Německu anebo v Izraeli, kam od roku 2006 odešlo celkem zhruba 40 tisíc francouzských Židů. Ostatní, převážně absolventi humanitních oborů, mohou v lepším případě roznášet kávu, v horším případě se zařadí mezi výdajové položky sociálních kapitol státního rozpočtu. Ve volných chvílích budou chodit demonstrovat za posílení role státu, kvůli němuž nemohou získat normální práci.
Francouzský zákoník práce patří mezi „nejpokrokovější“na světě, pokud jako měřítko pokroku použijeme práva a ochranu zaměstnanců. Větší ochraně se těší zaměstnanci snad již jen v Indii, kde 95 procent všech ekonomicky činných působí v rámci švarc systému: žádný zaměstnavatel kromě státních organizací a nemnoha velkých korporací nechce přijímat zaměstnance, které nelze propustit a kteří mají pocit (právně podpořený), že firma vlastně patří jim.
Za normálních okolností, kdyby francouzské veřejné finance měly normální rozměry a zákoník práce rovněž, by Macron mohl být docela úspěšný prezident. Ale zatím se bohužel jeví jako lehká váha. Jako někdo, kdo je schopen arogantně vyhrožovat Polákům, Maďarům nebo Čechům a vynucovat „evropskou solidaritu“, ale není schopen udělat pořádek ve své vlastní zemi.