Sedm rad bankéře Fuggera

Vdnešních hektických časech (vládní krize) nikomu neuškodí podívat se do minulosti na to, jak jednali mocní, kteří si hráli s politiky jako s loutkami. Jméno Jakoba Fuggera (1459–1525) čtenáři jistě znají. Tento německý bankéř, který financoval krále, šlechtice, papeže a biskupy, byl nejbohatším člověkem na světě. Jeho majetek je odhadován na 400 miliard dolarů, což odpovídalo zhruba dvěma procentům HDP tehdejší Evropy. Přitom jeho děda ještě pracoval na polích jako sedlák.

Jakob Fugger kromě jiného přesvědčil papeže Lva X., aby povolil poskytování úvěrů se ziskem; i jeho byznys patřil mezi důvody, kvůli kterým reformátor Martin Luther v roce 1517 sepsal svých 95 tezí; hrál klíčovou roli při zvolení Karla V. Habsburského císařem v roce 1519.

Při cestě na vrchol se Jakob Fugger údajně řídil následujícími sedmi radami.

Jakob Fugger měl dvě investice, které ve velké míře upevnily jeho pozici. Nejdříve pomohl rakouskému arcivévodovi Zikmundovi Habsburskému v jeho boji o moc s Benátkami. Oslabenému Zikmundovi jeho bankéři nechtěli půjčit peníze, ale přišel Fugger a začal ho financovat. Po dohodě s Benátkami arcivévoda bankéři poděkoval a poskytl mu koncesi na největší stříbrný důl na světě. Poté investoval do měděných dolů v Uhrách, ale v době, kdy vrcholily obavy z turecké invaze do této oblasti. Fugger tím pádem kromě stříbra ovládl i trh s mědí. Turci nakonec dorazili, ale až po bankéřově smrti.

Kategorie banky „too big to fail“, kterou známe z finanční krize z roku 2008, kdy státy neměly odvahu položit velké banky, není vynález naší doby. Fugger tuto metodu používal vůčimonarchům, které sváděla pokušení nevrátit poskytnuté úvěry. Navíc největší bankéř té doby nabízel svým klientům to, co nikdo jiný: dokázal sehnat obrovské částky během okamžiku. Jeho dlužníci neměli Fuggera rádi, ale bez něj by ničeho nedosáhli.

Fugger si dobře uvědomoval hodnotu informací. V podstatě založil první zpravodajskou agenturu, aby se jako první dozvěděl o zprávách, které hýbou trhem. Když ho císař Maximilián I. žádal o pomoc, sdělil Fuggerovi, že mu anglický král Jindřich VII. poslal zlato, aby ho podpořil ve válce s Francií. Fugger odmítl poskytnout úvěr, protože jeho informátoři přinesli zprávu, že zlato, které mělo sloužit jako záruka, nikdy neopustilo Anglii.

Fugger mezi prvními používal podvojné účetnictví, které vynalezli Italové. Jako první bankéř posílal auditory na kontrolu jednotlivých obchodů.

Fugger mnoho let pracoval jako stážista v Benátkách, které v této době byly považovány za finanční centrum světa. Zde kromě vědomostí a zkušeností získával i kontakty, které využíval do konce života.

Největší bankéř té doby nabízel svým klientům to, co nikdo jiný: dokázal sehnat obrovské částky během okamžiku. Jeho dlužníci neměli Fuggera rádi, ale bez něj by ničeho nedosáhli.

V roce 1509 zemřel biskup, který byl největším vkladatelem ve Fuggerově bance, přišel příkaz k vyplacení všech peněz diecéze. Jenže v této době neměl likviditu, všechno investoval do důlních projektů. Kdyby peníze vrátil, mohl i zbankrotovat. Nepropadl panice, zato začal velkolepě utrácet, aby svět viděl, že nikdy neměl více peněz. Nakonec po dlouhém vyjednávání s novým biskupem uzavřel dohodu o podmínkách vrácení vkladu.

Fugger hlásal, že ten, kdo pracuje, zaslouží si střechu nad hlavou a nízký nájem. V roce 1516 založil v Augsburgu sídliště Fuggerei, které funguje dodnes s ročním nájmem 0,88 eura (cena se za 500 let nezvýšila) s podmínkou třikrát denně se pomodlit za Fuggerovu rodinu.