Třepetavá krása zastaveného času
Současný svět je nehumánní, nespravedlivý, nehezký, zrychlený, asociální a leckdy přináší trauma. Obrazy Jana Knapa vyjadřují klid, harmonii, něžné soužití a pomalé plynutí času. Autor tvoří v ústraní, zdlouhavě, klasickým způsobem a drobnými štětci. Nepotřebuje být viděn na vernisážích a uměleckých veletrzích. Jde o vědomé gesto vymezení se vůči této splašené civilizaci. Nejde o kalkulaci ani kýč. Každý, kdo se na obrazy podívá, autorovi totiž uvěří.
Příběh sedmašedesátiletého emigranta a navrátilce Jana Knapa se ale zdá neuvěřitelný. V roce 1969 po krátkém studiu architektury odešel do Německa, kde studoval na düsseldorfské Akademii u slavného Gerharda Richtera. O něm Knap tvrdil, že patří k lidem, kteří nevěří, že se tvorba někoho dalšího dá ovlivnit. Tehdy se prosazovalo konceptuální umění, a tak údajně neměl Knap co pochytit. Odešel do USA, ale dál vystavoval v Německu. S umělci Milanem Kuncem (dnes už také žije v Čechách) a Peterem Angermannem založil skupinu Normal, v níž vytvářeli společně malované obrazy. Brzy ale začal působit už jen samostatně.
Cesta do Arkádie
Jako solitér s neobvyklými tématy se brzy dostal do známých galerií a od 80. let má své příznivce neustále. V 90. letech se vrátil do Čech, ale žil vždy mimo Prahu. Poprvé v ní vystavoval na Staroměstské radnici, později v galerii Ruce a ve Špálově galerii (mezitím se stal kmenovým autorem olomoucké Galerie Caesar). Po mnoha letech nyní v Praze probíhá jeho samostatná výstava v privátní 8gallery v Karlíně.
Skromná přehlídka stačí, aby se divák spolu s idylickými obrazy dostal do Arkádie. Svatou rodi- nu představuje obyčejná venkovská domácnost zasazená do starých časů (podle některých atributů se dá určit, že jde o období autorova dětství).
Rodiče a děti vykonávají běžné činnosti – starají se o pole, zahradu, zvířata; sklízejí, žehlí, řežou dříví a hrají na hudební nástroje. Děti mají na zádech křídla a výjevem často prolétají andělské hlavičky. Postavy jsou malovány naivně a manýristicky, mají protáhlá těla, drobné nožičky a na hlavě často svatozář. Malba je v detailech titěrná, někdy v pozadí rozvolněná. Barvy používá Knap výrazné, zářivé a čisté.
Jak je možné, že tak „naivní“, či dokonce „retardační“koncept je tolik působivý a pohlcující? Jakékoli vysvětlení zní jako pohádka. Knap prostě maluje to, co v našich nitrech nebo přímo v srdcích stále existuje, ale my se bojíme či stydíme to ukázat. Jak je možné, že nás cynický svět takhle zotročil? Proč neumíme takhle přímočaře uvažovat? Jistě na to máme filozofické vysvětlení, které se týká našich prchavých pocitů slasti, vysněných – tedy tak málo skutečných – okamžiků štěstí, za něž jsou lidé schopni vyměnit celý život.
Jan Knap je fenomén už od osmdesátých let, protože malovat jako on si dnes troufá málokdo. Původně studoval u Gerharda Richtera, pak odešel do ústraní hledat ztracený ráj a rodinu boží. Jeho obrazy, překypující něhou, jsou nyní po letech k vidění v Praze.
Záblesky opravdového světa
Kulturní teoretik a filozof Paul Virilio mluví o „ztrátě pozornosti“, o vytržení, které je popsáno v dějinách lidstva na mnohých příkladech. V těch okamžicích vidíme svět opravdový, takový, jaký je. Tento moment pravdy ale vždy rychle zmizí. Důležitou roli u těchto okamžiků hraje světlo a pomalost – říkáme: jako by se zastavil čas. Krása je pomíjivá, kdyby se nestřídala s ošklivostí, nevnímali bychom ji.
Umění dokáže tuto podprahovou pohodu simulovat. Obrazy, které Jan Knap maluje, nejsou ale obchodní manipulací s vědomím či nevědomím diváka. Knapovi se podařilo zastavit čas. Vytvořit opravdové simulátory možná posledního dne.
Jan Knap
Autorka je výtvarná teoretička