Nejistota až do konce
Maturity se v poslední době táhnou čím dál déle a těžko říct, jestli tím trpí víc školy, zkoušení, nebo jejich rodiče. Jisté není do poslední chvíle vůbec nic, a to ani v případě, že jde o dlouhodobě dobrého studenta nebo studentku. Člověk může být diskvalifikován dokonce i v disciplínách, které dosud favorizoval. Vyprávět by mohli ti, které jejich tvůrčí vzlet zanesl při psaní maturitní slohové práce za striktně dané hranice zadaného žánru, ale nejen oni. Když před časem sousedka Dana odpověděla na otázku, jakže uspěla u maturity, smutným konstatováním, že propadla z chemie, kterou si sama vybrala mezi volitelnými předměty, všichni ji litovali, protože bylo známo, že chtěla na medicínu. Jenže prý změnila rozhodnutí. Nakonec u ní zvítězila biochemie. A víte, co je zajímavé? Že ona na tu biochemii nejen udělala úspěšně přijímačky a hned po zářijovém reparátu z chemie nastoupila, ale s úspěchem ji i vystudovala.
Tedy ne že by přijímačky představovaly o moc přesnější metr než maturita. Snad dokážou jakžtakž měřit studijní předpoklady, ale nikoliv předpoklady osobnostní. V té souvislosti neškodí citovat francouzského píšícího lékaře Jeana-Christopha Rufina, který ve své knížce S leopardem v zádech uvažuje o učednictví medicíny. S uchazeči o toto povolání se podle něj zachází jako s někým, kdo žádá o privilegium. Privilegium, jež se přiděluje jen pilným a poslušným bez ohledu na to, jaká je jejich touha léčit. Studium medicíny se podle Rufina vůbec podobá spojeneckému vylodění v Normandii. „Studenti jsou na začátku hnáni do nelítostné palby bez sebemenšího krytí. Zbraně se nazývají matematika, statistika, fyzika a chemie.“K překonání jsou nejlépe vyzbrojeni premianti, jejichž lékařské přesvědčení je nejvachrlatější. „Naproti tomu jedinci přesvědčení a zapálení, kteří už strávili dvě tři letní brigády převozem nemocných nebo mytím podlahy na klinice, studenti, kteří si o svém budoucím povolání načetli vše, bývají paralyzováni trémou. K nim bude směřovat první kulka z bunkru vypálená biofyzikem, který se nikdy v životě nepřiblížil k nemocnému...“Zajímavý pohled a nikoliv od věci.
Potíž je, že si člověk vybírá svou životní dráhu v době, kdy ví o životě poměrně málo. I to je jistě důvod, proč až čtyřicet procent zapsaných vysokoškolských studií končí v Čechách neúspěchem, případně přebíháním mezi obory. Brněnská Masarykova univerzita chce v příštích pěti letech vynaložit 200 milionů korun z evropských fondů, aby této skutečnosti čelila. Mimo jiné míní zpružnit bakalářské studium. Spoléhá na systém „minor“, běžně používaný hlavně na anglosaských univerzitách. Jde o to, že se místo úzkého zaměření na jeden předmět nabízí spojení hlavního předmětu (major) a vedlejšího (minor). Většinou jsou dvě třetiny času věnovány hlavnímu předmětu a třetina vedlejšímu. Samozřejmě tak nelze studovat například medicínu, ale nakonec proč ne společenské vědy, dějiny či jazyky?