Stopa pana Macháčka

Dobrý knižní redaktor je instituce. Běžný čtenář jeho existenci z valné většiny nevnímá, možná si jej všimne nebo vyhledá v tiráži knihy, když jej při četbě cosi rozčílí například z faktografického hlediska nebo pokud narazí na jazykově mizerný překlad. Dobrý knižní redaktor je zárukou toho, že jím vedený titul řemeslně obstojí – zda obstojí myšlenkově či umělecky, to je primárně věcí jednak autora, jednak vedení nakladatelství.

Ale ti nejlepší knižní redaktoři současně jsou i editoři podstatně určující tvář a program značky, pro niž pracují. Zůstávají po nich jimi profilované edice. A to byl případ Milana Macháčka, který zemřel minulý týden ve čtvrtek.

Narodil se 23. května 1961 v Pardubicích. Absolvoval obory český a anglický jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Zprvu pracoval v nakladatelství Mladá fronta, kde mu po roce 1990 z konkurzu vzešlý nový šéf Vladimír Pistorius dal volnou ruku k profilaci řady Moderní světová próza. Když Pistorius musel z Fronty roku 2000 nedobrovolně odejít, přešel k Ladislavu Horáčkovi do Paseky a přetáhl několik svých spolupracovníků. Macháček byl jedním z nich.

Roku 2001 u Paseky vyšel úvodní svazek nové, opět Macháčkovy edice Světová próza – román Izraelce Natana Šachama Rosendorfovo kvarteto. Izraelské autory Macháček uváděl průběžně – zejména Amose Oze a Davida Grossmana. Absolvent anglistiky zanechal, co se jazykových oblastí týče, pochopitelně největší stopu u anglicky psané moderní literatury: ve spolupráci s překladatelem Pavlem Dominikem zprostředkoval díla Salmana Rushdieho či Vladimira Nabokova; jde o jedny z vrcholných výkonů tuzemského uměleckého překladu po roce 1989.

Povědomí o edici vzniká z toho, že čtenář musí vycítit její tvář. I to Macháček zvládal. Byl to tichý služebník boží – a tím bohem zde byla literatura.

Profese nakladatelského redaktorování teď ztratila osobnost. Dnes se s ní pozůstalí a veřejnost rozloučí ve 12 hodin ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.