Smrtící tíže Stalinova pomníku
Před rokem se na pražskou Letnou dočasně vrátila neblaze proslulá socha sovětského vůdce J. V. Stalina. K čemu to bylo, uvidí televizní diváci tuto neděli večer na ČT1.
Televizní film Viktora Polesného Monstrum líčí tragickou situaci sochaře Otakara Švece, který v roce 1949 vyhrál soutěž na stavbu Stalinova pomníku a posléze s tímto monumentem, který se měl stát největší sochou v Evropě, spojil zbytek svého života.
Pomník, který v sobě symbolicky koncentroval úchylnou politickou agendu oné doby, jako by svou tíží autora doslova rozdrtil: Švec se kromě obrovské technické výzvy musel vypořádávat s ponižujícími požadavky komunistické estetické doktríny a s extrémním dohledem režimu. Znelíbit se nebylo radno – a vlastně to ani nezáleželo na tvůrci samotném, režim mohl autora exponovaného projektu kdykoliv a bez důvodu uvrhnout v nemilost. Pomník navržený ještě v období vzpomínek na demokratickou společnost vznikal v éře procesů s Miladou Horákovou a s Rudolfem Slánským. Ještě v průběhu práce ovšem Stalin zemřel a závěrečné práce probíhaly v atmosféře pozvolného odsudku kultu osobnosti. Pomník byl slavnostně odhalen 1. května 1955, v době, kdy už od něj všichni raději dávali ruce pryč. Stres tvůrce a jeho blízkých musel být doslova nesnesitelný: manželka Otakara Švece Vlasta spáchala sebevraždu v dubnu 1954, on sám v březnu 1955. Bylo mu tehdy 62 let. Pomník byl zdemolován v listopadu 1962.
Hlavní předností filmu Viktora Polesného je, že vůbec upozorňu- je na paradoxní osud sochaře, jehož futuristický Sluneční paprsek – Motocyklista z roku 1924 je ozdobou sbírek Národní galerie. Jednou z ambicí filmu o Švecovi mohlo být osvětlit cestu Štursova žáka k „frontě na maso“, jak se Stalinovu pomníku přezdívalo, a ve snímku je to až s přehnaným důrazem připomenuto. Do uměleckého nitra Otakara Švece však Monstrum příliš neproniká. Líčí spíše univerzálně pojatý příběh člověka, který vlezl do pasti a ta sklapla: je to past vlastních ambicí i snahy vyjít se zločinným režimem. Švec na počátku podcení závažnost projektu, nevěří, že by mohl soutěž skutečně vyhrát. Když se tak stane, věří, že absurdní zakázku nějak čestně odbude. Časem jej však projekt pohltí a lidsky rozloží.
Vyplýtvaný čas
Ani tuto linii ovšem Monstrum divákům nepředkládá v nějak obzvlášť pronikavé, prokreslené podobě a podstata tragédie jako by Viktoru Polesnému utekla mezi prsty. Sebevražda Vlasty Švecové je z velké části vylíčena jako zoufalý akt podváděné manželky – samozřejmě je asi záměrem ukázat tuto situaci jako špičku ledovce celkového rozpadu Švecova života, citelně tu ovšem chybí právě onen „ledovec“, skutečná podstata sochařovy zkázy.
Vyčerpávající tlak ze strany režimu a trvalé napětí jsou ve snímku samozřejmě v jakési podobě zobrazeny, ale nikoli tak, aby to vytvořilo opravdu relevantní představu. To spíše mohou diváci nabýt dojmu, že hlavním důvodem zhroucení Švecových byly agre- sivní výhrůžky od antikomunistů, což je samozřejmě absurdní interpretace.
Obraz Švece a jeho manželky je navíc nepřiměřeně potlačen druhou, vyfabulovanou rovinou snímku, která se věnuje dvěma studentům sochařství – Švecovu asistentovi a jeho kamarádovi. Mladí umělci si tříbí politické názory, konfrontují se s angažovanými svazáky a jejich recitačními extempore (dramaturgickým poradcem snímku byl Pavel Kohout...), pokoušejí se uprchnout za hranice a nakonec jsou svědky potupného bourání pomníku. To všechno zabere hodně doslova vyplýtvaného času – protože tento přidaný příběh je schematický, nepřesvědčivý, a místo aby podstatnější linku zdůraznil, jen od ní odvádí pozornost.
Mohutná replika Stalinova pomníku, která před rokem vyrostla na Letné, budila dojem velkého filmařského projektu a těžko se věřilo tomu, že Monstru bude stačit jen televizní uvedení. Bohužel je to tak – a jde o promarněnou příležitost.
Monstrum