Depeche Mode pro starší a pokročilé
Byl to jubilejní desátý koncert Depeche Mode v hlavním městě České republiky. Nic netrvá věčně – žádná „black celebration“se na fotbalovém stadionu Slavie v Edenu ve středu nekonala. To, co kdysi tahle kapela znamenala pro jednu generaci, možná dokonce dvě, už je v nenávratnu. Dnes jde o v podstatě mainstreamovou, nepochybně prvoligovou skupinu, na kterou ale chodí lidé bez ohledu na „vyznání“.
Má to své minus: mainstreamové publikum není nikdy tak oddané a nemůže vytvořit takovou atmosféru jako to kultovní. Chová- ní publika samozřejmě nemá nic společného s uměleckou úrovní koncertu a není fér je „recenzovat“. Faktem ale je, že zhruba do poloviny působil koncert rozvláčně a kapela unaveně, což bylo do značné míry způsobeno právě tím, že výměna energie mezi hledištěm a pódiem vázla. Paradoxně prvního skutečně frenetického ohlasu se dostalo až Martinu Goreovi za jeho první – a upřímně, dosti mizerný – sólový zpěv v klavírní baladě A Question of Lust.
Ovšem to bylo ve chvíli, kdy měla kapela za sebou už osm písniček, včetně tří z nové desky Spirit, přičemž v CoverMe se skutečně David Gahan snažil navázat komunikaci s publikem, seč to jen šlo, a do ruky mu hrály i zábavné vesmírné projekce.
V další části koncertu už se publikum začalo „zvedat“. Jistě v tom sehrál roli i počínající soumrak, protože většina koncertu se odehrála za denního světla (tu policejní hodinu nám byl čert dlužen...). I dvě další novinky z celkem pěti, vysloveně bluesovou Poison Heart a singl Where´s the Revolution, přijali lidé s otevřenou náručí. A klasiku Everything Counts poprvé dozpívali za Gahana.
Nicméně to, co by člověk čekal, že u kapely takovéhle pověsti nastane prakticky od začátku, tedy tleskání do rytmu, společný zpěv nebo i to proklaté natáčení a focení na mobily, vlastně přišlo ve vel- kém až s megahitem Enjoy The Silence, zařazeným na předposlední místo programu před přídavky.
Mezi těmi, v celkovém počtu pěti, se skvěly ty dva úplně závěrečné, I Feel You a Personal Jesus. Trochu doztracena bohužel vyšuměla coververze Bowieho Heroes. Zčásti možná proto, že pro české publikum Depeche Mode tahle píseň tolik neznamená, zčásti ale jistě i z toho důvodu, že depešácká verze zas tak zázračná rozhodně není.
Scéna koncertu byla relativně skromná, nejzábavnější okamžiky nastaly, když v zadním prospektu běžely projekce klipových dotáček k některým písničkám (třeba transvestitské téma ve Walking In My Shoes). Vzhledem k rozloze stadionu samozřejmě byly vítány i projekce dění na pódiu na obou pobočních obrazovkách.
Díky tomu si například člověk stojící v zadních řadách mohl lépe povšimnout, že Martin Gore snad na každou píseň, kde hrál na kytaru (což byly dobré tři čtvrtiny repertoáru), použil jiný nástroj – ten člověk má kytary evidentně moc rád. A také mohl ohodnotit postupující vyžilost Davida Gahana, vypadajícího, zvlášť po odložení saka, jak nějaký sňatkový podvodník z béčkového westernu. Ale to k celé téhle show tak nějak patří.
Depeche Mode