Prezident a jeho propuštěnec
Zeman, kterému na Kajínkovi nezáleží, sleduje jen vlastní cíle. A veřejnost zahání nudu
eský prezident si dopřál pozdně postmoderní obdobu antického institutu milostivého léta, kdy pán propouštěl jednou za padesát let otroky, přičemž jejich svoboda měla jistý limit, takže je mohl případně znovu zotročit. Miloš Zeman propustil vězně, který si kroutil čtyřiadvacátý rok svého doživotního trestu, a jeho svobodu rovněž limitoval sedmiroční podmínkou, takže ho za neřádně vedený život může do vězení vsadit znovu.
Technicky vzato se vlastně nestalo nic zas až tak mimořádného. Prezident má právo udělovat milosti a nemusí nikomu vysvětlovat, proč tak činí. Fakticky vzato však milost pro Jiřího Kajínka mimořádnou pozornost vyvolala. Lze jen doufat, že tato pozornost rychle vyprchá. Odéry, jež prezidentovo rozhodnutí uvolnilo, však nějakou chvíli nevyčichnou.
Odér prezidentův
Miloš Zeman striktně dodržoval to, co řekl při nástupu do úřadu, že milostmi bude šetřit a bude je udělovat z humanitárních důvodů. Milost pro Kajínka je teprve devátá za čtyři roky. S přivřením obou očí ji lze označit také za humanitární, připustíme-li jako argument, že už si toho odseděl za dvě vraždy dost. Jenže zastánci milosti pro Kajínka z kruhů prezidentovi nejbližších argumentují mnohem víc tím, že Jiřímu Kajínkovi obě vraždy nikdo řádně neprokázal, že proces byl veden chybně a nespravedlivě, že své pochybnosti o jeho právní čistotě projevovala většina ministrů spravedlnosti včetně dnešního předsedy Ústavního soudu (a že se jich od Kajínkova odsouzení vystřídalo dost). To by ovšem podstatu celé záležitosti poněkud posouvalo. Formálně vzato se pak milost proměňuje v prezidentskou nápravu vadného soudního rozhodnutí, k níž se sama justice neodhodlala, tedy řešení velmi pochybné. Nicméně tuto verzi podporuje například vyjádření prezidentova oblíbeného filmaře Filipa Renče, který se nechal slyšet, že už delší čas Miloše Zemana na pochybný rozsudek upozorňoval. Že by taková o sto let mladší bulvární verze Dreyfusovy aféry? Vždyť nespravedlivě odsouzený Alfred Dreyfus taky dostal po mnohaletém žaláři prezidentskou milost a na nespravedlivý rozsudek upozornil známý umělec.
Součástí prezidentského odéru je pak zjevný kalkul celé záležitosti. Zatímco jiné milosti se prostě vyhlašovaly, tato byla prezidentem veřejně zvažována týdny a paní prezidentová kandidáta milosti navštívila ve vězení. Zvědavost veřejnosti rostla, pozornost médií stoupala, s ní i popularita prezidentova ve voličských sférách, na které míří. Formálně to s volební kampaní nesouvisí, ostatně žádnou přece prezident nevede, avšak Kajínkovo osvobození je podporováno nadpoloviční většinou dotázaných.
Troufám si tvrdit, že fakticky prezidentovi na samotném Jiřím Kajínkovi naprosto nezáleží, že mu jde jen o efekt, který udělení milosti vyvolalo a který si spolu se svým okolím vyhodnotil jako pro sebe pozitivní, alespoň momentálně. A čísla by mu to nejspíš potvrdila. Vsadím se, že kdyby Kajín- ka někdo zařadil do průzkumu popularity v měsíci květnu, určitě by předčil všechny běžné politiky, a kdo ví, zda by neměl víc procent než samotný Miloš Zeman.
Odér propuštěncův
Když Jiří Kajínek opouštěl vězení, byl přivítán potleskem desítek čekajících obdivovatelů, na selfíčko s ním se prý stála fronta. Televizní štáby hřadovaly před branou rýnovické věznice několik dnů, kdy konečně muž v zeleném nátělníku vyjde ven. Média referovala o tom, kam jel, co jedl.
Zbyněk Petráček byl na těchto stránkách oprávněně konsternován, že Kajínek byl uvítán jako hrdina, skoro jako političtí vězňové Husákova režimu. Co se změnilo za necelé tři desítky let, že stačí velmi formální podoba děje, avšak už nevnímáme zásadní rozdíl mezi osobností a celebritou?
Dnešek však přeje těm druhým. Kajínkův příběh byl už za jeho života natočen jako celovečerní hraný film a lámal rekordy v návštěvnosti. Komu jinému se takové pozornosti dostalo? Snad jen jeho kolegovi v oboru Radovanu Krejčířovi, ale rozhodně ne žádné osobnosti v pravém slova smyslu. Stačí tu vysvětlení, že lidé jsou zlem fascinováni víc než inspirováni dobrem?
Přitom paradoxně valná většina z těch, kdo dnes Kajínkovi tleskají a fotí se s ním, k němu fakticky mají asi tak stejně vřelý vztah jako prezident. Jako konkrétní člověk s konkrétním osudem je nezajímá. Je jen momentální záplatou v nudném toku času. Kdo si dnes vzpomene na Ivana Jonáka, odsouzeného za objednání vraždy manželky? Když ho po osmnácti letech propouštěli, taky pózoval před kamerami. Když o necelé dva roky později zemřel, nezajímal skoro nikoho.
Je to vlastně paradox: pokud Jiří Kajínek bude dodržovat podmínku stanovenou prezidentem a bude odteďka žít řádným životem, stejným, jakým žijí jeho obdivovatelé, propadne se velmi brzy pod hladinu mizejícího zájmu. Bude-li chtít zůstat celebritou, musí něco provést, což ho ovšem vrátí zpátky do vězení. Těžká volba, řekl bych.