A pan Vorel dokouřil
Více než dvě stě let u nás stát všemožně podporoval kouření, proti němuž téměř neexistoval odpor
služebná Poldýnka, je již obchod plný kouře. Slečna kašle, zakrývá si nos kapesníkem a koupí jen dva žejdlíky krupice. Paní, u níž slouží, pak Poldýnka referuje, že pan Vorel má v krámě vše zakouřené. Dokonce i polévka z Vorlovy krupice jí čpí tabákem. Pověst se roznese po sousedech a obchodní neúspěch pana Vorla je tím zpečetěn. Bankrot řeší tím, že se doma oběsí.
„O desáté hodině přišla soudní komise a vešla do krámu domem,“pointuje Jan Neruda. „Sňali samovraha a pan Uhmuhl, malostranský policejní komisař, pomáhal. Sáhnul do kalmuku nebožtíkova a vyndal z něho dýmku. Držel ji k světlu a pravil: ,Tak krásně nakouřenou pěnovku jsem ještě neviděl – podívejte se!‘“
Nerudův text neztratil ani po sto čtyřiceti letech nic ze své svěžesti. Povídku můžeme interpretovat jako obraz odmítnutí přistěhovalce uzavřenou místní komunitou. Jako literární zpracování tragických následků jedné pomluvy. Nebo jako ve své době vizionářské uchopení problému pasivního kouření, o němž se začalo vážně mluvit teprve sto let po Nerudově smrti.
Ale nepředbíhejme. Nerudova doba byla dobou nevinnosti. O škodlivosti kouření neměl nikdo potuchy. Kouřili skoro všichni – tedy muži. Dýmky a doutníky se staly, jak napsala výstižně Dolores Mitchellová, spoluautorka knihy Příběh kouře: Historie člověka a kouření, „stejným atributem asertivní maskulinity jako všudypřítomné – a stejně falické – cylindry“.
Odpůrci zákazu kouření v restauracích dnes nejčastěji argumentují tím, že věc státu nepřísluší a že by ji měl vyřešit trh. Pokud chtějí lidé nekuřácké restaurace, pak tato poptávka vytvoří nabídku. Pokud ne, je třeba to respektovat.
Tabákový monopol
Z historické perspektivy je tato argumentace paradoxní. Nebyl to totiž trh, ale právě stát, kdo přispěl k nebývalému rozmachu kouření. Od roku 1784, kdy Josef II. zavedl tabákový monopol, do roku 1992, kdy byl Československý tabákový průmysl privatizován společnosti Philip Morris, byl stát výhradním výrobcem, distributorem a fakticky i prodejcem všech tabákových výrobků. Z rakouského a později československého systému „tabákové režie“byl volný trh zcela vyloučen. Poptávku konzumentů vytvářel i uspokojoval stát, a to s jediným cílem: maximalizovat příjmy, kterému z tabákového monopolu plynuly.
Na počátku řetězce státního tabákového monopolu stál certifikovaný pěstitel. Tabák se v Rakousku mohl pěstovat jen ve vybraných oblastech, zejména v Uhrách, Jižním Tyrolsku, Dalmácii a později Bosně, zatímco jinde – například od roku 1807 v Čechách – bylo pěstování této rostliny výslovně zakázáno. Sklizeň probíhala pod dohledem státních úředníků a vykoupena byla celá úroda. Materiál putoval do jedné z mnoha státních tabákových továren – v roce 1913 jich bylo v Čechách sedm a na Moravě šest, v celém Předlitavsku pak 32. Při zakládání tabákových továren zohledňoval stát sociální zřetele: přednost dostaly chudé kraje, kde byl nedostatek jiného průmyslu. Práce v tabačkách nevyžadovala velkou sílu, ale značnou zručnost, proto zde v dělnických pozicích pracovaly zejména ženy.
Státní tabákové továrny zpracovaly surovinu do formy tabáku žvýkacího, šňupavého a dýmkového různých kvalit a značek. Pro nejnáročnější zákazníky byly určeny doutníky, ty nejkvalitnější se vyráběly z dovezeného tabáku. Cigarety se začaly v masovém měřítku vyrábět teprve od 80. let 19. století, kdy byly vynalezeny stroje na jejich balení. Zboží bylo expedováno nejprve do velkoskladů a odtud do trafik. Ty stát pronajímal přednostně osobám, které ve státní službě ztratily schopnost se samy uživit, případně jejich rodinným příslušníkům (odtud přeneseně „dostat trafiku“). Trafiky byly umístěny tak, aby jedna nekonkurovala druhé a zároveň nebyly příliš daleko od sebe. Stály nejen na veřejných místech, ale mohly být i součástí restaurace, lázní nebo továrny. V roce 1985 bylo v Předlitavsku 79 276 trafik.
Předností trafik nebyla velikost zisku, ale jeho jistota. Ovšem pouze za předpokladu, že trafikant přesně dodržoval velmi podrobné směrnice, kterými stát prodej tabáků reglementoval. Bylo striktně stanoveno, jak a kde se má tabák skladovat, jakým způsobem se má rozbalovat a prezentovat, jak dlouho se může prodávat, jak se má vážit, trafiky musely mít otevřeno minimálně od šesti ráno do deseti večer. Stát samozřejmě stanovil konečnou cenu výrobků i marži trafikantů. Pochybení byla trestána tím nejúčinnějším způsobem – odebráním licence.
Proč taková starost o blaho kuřáků? Inu, z prostého důvodu. Podle historičky MarieMackové byl za Rakouska zisk z tabákového monopolu druhou až třetí nejvyšší příjmovou položkou státního rozpočtu. Pro srovnání: dnes činí spotřební daň z cigaret a dalších tabákových výrobků jen asi čtyři procenta státních příjmů.
Státu ovšem nešlo pouze o zisk, ale také o blaho konzumentů. To dokládá existence tzv. limito tabáku, který zavedl již Josef II. Šlo o státem dotovaný tabák, který si za velmi nízkou cenu mohli koupit téměř všichni státní zaměstnanci, zejména vojáci nižších hodností, četníci, ale také kněží, řeholníci nebo horníci ve státních dolech. Tabák byl vlastně naturální složkou jejich mzdy.
Příští týden vykouří Češi své poslední cigarety v restauracích, barech a kavárnách. Tato revoluční změna je dobrou záminkou podívat se na dějiny kouření v posledních dvou staletích. Bude nás zajímat zejména to, jak se konzumace tabáku otiskla do literatury a jak se proměňoval veřejný diskurz o kouření. Z rakouského a později československého systému „tabákové režie“byl volný trh zcela vyloučen. Poptávku konzumentů vytvářel i uspokojoval stát.