Sleduj ty obrazy a nikam nespěchej
Rodina v toku času – na rychle se modernizujícím Tchaj-wanu – byla vůbec klíčovým tématem tamějších filmařů. Chou stál v jejich středu a působivě přiblížil možnosti komunikace mezi lidmi sice maximálně blízkými, ale zároveň oddělenými odlišnou generační a životní zkušeností. Rodinu pak zkoumaly i další tchajwanské novovlnné filmy, za všechny jmenujme například skvělý snímek Raz dva (2001) Edwarda Yanga.
Pro Chouovo pojetí realismu je navíc charakteristické, že dává velký prostor hercům – a to jak profesionálním, tak neprofesionálním. Mimo jiné tím, že s nimi nezkouší. Chce zachytit jejich vlastní autentickou zkušenost. „Neřídím je. Nastudují si scénář a pak je nechávám hrát samotné, chci, aby se ztotožnili s rolí a vstoupili do ní,“řekl v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava. A s úsměvem dává k lepšímu, že když se setkal s přehrávajícími hereckými profesionály zvyklými na jiné režijní pojetí, postupoval následovně: vše si připravil k natáčení, ale hercům řekl, že to teď sjedou jen na zkoušku. A když byl potom herec připraven podat svůj výkon naostro, Chou už měl natočené to, co potřeboval.
Tchajwanský film v osmdesátých a devadesátých letech razantně vystoupil z průměru a začal výrazně ovlivňovat světové kinematografické dění. Kromě filmařského talentu v tom sehrály roli ještě společenské podmínky. Nová vlna přišla v době uvolnění společenských poměrů na Tchaj-wanu. Filmaři mohli začít zkoušet, co všechno si mohou dovolit vůči domácímu režimu. Právě filmy Chou Siao-siena jsou díky tomu ve výsledku osobní, politické i poetické zároveň.
Nejdůležitější roli sehrál film Město smutku (1989), který jako první pojednal příchod Čankajškovy armády na Tchaj-wan po prohrané občanské válce s komunisty na čínské pevnině a masakr z 28. února 1947, tedy zjednodušeně řečeno „bílý teror“, jedno z velkých tabu ostrovní země. Samotnou událost sice ve filmu neuvidíme, avšak sledujeme dopady dění na rodinu čtyř bratrů, vyprávěného od japonské kapitulace a předání ostrova zpět do rukou Číny. Snímek získal Zlatého lva na festivalu v Benátkách a z Chou Siao-siena udělal hvězdu světového filmu. Hlavní cena navíc domácímu režimu zabránila v případných snahách o to, aby film ukryl před domácím publikem. Město smutku se stalo milníkem z filmových i společenských důvodů. Chou mohl na tento snímek navázat dalšími dvěma filmy ve volné historické trilogii.
Kurtizány, vražedkyně, cluberky
V méně známém titulu Sbohem, jihu, sbohem (1996) si pak Chou Siao-sien poprvé vyzkoušel improvizovanou polohu své tvorby, kterou dál využívá k zachycení nálad a svazujícího vztahu prostředí a postav, které v něm žijí. Sílu okamži- ku, melancholii nezdařeného vztahu, ve kterém vězí hlavní hrdinové, Chou Siao-sien nejsilněji zachytil ve filmech Květy Šanghaje (1998) a Millenium Mambo (2001), které ovšem nemohou být odlišnější co do prostoru, do něhož jsou zasazeny.
První z těch děl se odehrává na sklonku 19. století v luxusních nevěstincích Šanghaje, uzavřených v domech provozovaných v zahraniční (britské) licenci. Nádherné obrazy v tom filmu vznikly podle pevného scénáře z literární adaptace a s využitím pečlivě nazkoušeného specifického šanghajského dialektu. V neobvykle vystavěném, modernisticky rozvolněném vyprávění se divácká pozornost v několika kapitolách teprve posléze soustředí na vztah mistra Wanga (druhá režisérova spolupráce s hongkongskou hereckou superstar Tonym Leungem) a kurtizány Crimson, který utrpěl trhlinu. Do popředí tak pozvolna vstupuje příběh o lásce a její křehkosti.
Kdežto film Millenium Mambo nachází námět v současnosti. Sleduje pár žijící nočními kluby a elektronickou hudbou. Jeho děj je minimální a film byl také minimálně nazkoušený. Dívka, jež miluje techno a klubové večírky, je uvězněná ve svém životě a ve vztahu s dýdžejem, který na ni chorobně žárlí, ale zároveň se jí nevěnuje. Po mnoha prožitých peripetiích si ovšem nedokážou dát jednoduše sbohem. Chou a jeho stálý kameraman Ping Bin Lee film vystavěli z opojných obrazů. Mimo jiné dovádějí k dokonalosti snímání interiérů, v nichž už dřív preferovali nápadité rámování, především průhledy skrze rám dveří a další prvky bytů. Velký prostor taky dostala herečka Šu Čchi, která předvedla neobyčejně spontánní kreaci v obrazech tepajících barvami a pocity, ačkoliv tempo filmu je pomalé. Millenium Mambo si zkrátka bere námět z prostředí hlasitých pravidelných elektronických beatů, ale přitom téma – silné a subtilně podané – vypráví ve zcela odlišném rytmu. Výsledkem je možná vůbec nejpůsobivější existující film o postavách z klubové scény. Náměty z různých dob (jako jsou Květy Šanghaje a MilleniumMambo) se pak Chou rozhodl postavit i přímo vedle sebe ve filmu Tři časy – a Šu Čchi, múza většiny nedávných Chouových filmů, je hlavní hrdinkou všech tří epizod, z nichž sestává tento snímek z roku 2005.
Úspěch filmů a množství festivalových cen umožnily Chouovi natočit film i v evropské, konkrétně francouzské, produkci, jde o Let červeného balonku (Le voyage du ballon rouge, 2007) s Juliette Binocheovou v hlavní roli. A vloni byl i v českých kinech k vidění zatím poslední celovečerní film tohoto režiséra – Assassin (2015). Odehrává se v 9. století a Chou Siao-sien za něj získal cenu za režii na festivalu v Cannes. Snímek obsahuje i prvky bojového umění, ale mluví se o něm jako o filmové básni. Jak název napovídá, jde o vraždu, na kterou je najata mladá Nie Jin-niang, která dostává rozkaz vrátit se do svého rodného kraje a zabít muže, jemuž byla kdysi přislíbena. Nakonec to odmítne. Děj filmu je minimální a sumarizovat ho znamená banalizovat ho. Divákům spíš utkvějí v mysli obrazy a imprese – například dialogové scény rafinovaně nasnímané skrze dobové závěsy a pocit jedince definovaného svým prostředím a sevřeného v roli, kterou mu přisuzuje okolí. A není to poprvé, kdy Chou přisuzuje sílu vystoupit z vnucované role spíš ženám než mužům…
Tento měsíc proběhla v Praze přehlídka světově významného tchajwanského režiséra Chou Siao-siena. Tvůrce, který ji osobně navštívil, patří k režisérům, již se zcela míjejí s mainstreamovým publikem, neboť to s jeho pomalými filmy obvykle nemá trpělivost. Ale už víc než třicet let patří mezi klíčové figury světového uměleckého filmu. Proměnu tchajwanské kinematografie lze podle kritiků přisoudit vlivu francouzské nové vlny, japonské legendě Jasudžiróovi Ozuovi a Felliniho filmům
Událost
I když byla přehlídka filmů Chou Siao-siena nevelká záležitost a zůstala pod rozlišovací schopností většiny českýchmédií, můžeme ji bez většího váhání zařadit mezi zásadní kulturní události letošního roku.
Konala se u příležitosti dvaceti let Mezinárodního sinologického centra při Karlově univerzitě a měla i svou podstatnou akademickou část. Přivedla do Prahy (poprvé) tohoto režiséra světového formátu. Obsáhla sedm režisérových filmů (a dokument, který o něm natočil Olivier Assayass) na plátně kina Ponrepo, které je svým programem nyní živější a divácky vstřícnější než kdy dřív. K přehlídce se tedy spojilo několik institucí a výsledek sklidil velmi slušný ohlas publika.