ŽIVOT ZA PROTEKTORÁTU: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY Průmysl smrti: od střely do týla k cyklonu B
Léto a podzim 1941 byly z pohledu nacistického velení vrcholem expanzivní politiky říše. Útok na Sovětský svaz, který nacistické armády zahájily 22. června 1941, nebyl jen válečným aktem, představoval zároveň existenční střet nacistické a komunistické diktatury. Na podzim 1941 v této válce zcela jednoznačně vítězila třetí říše, jejíž vojska postupovala k Leningradu aMoskvě. Nevídané úspěchy wehrmachtu a jednotek SS otevřely prostor pro zahájení masakrů civilního obyvatelstva, které stálo v cestě germanizaci dobytých území.
V týlu postupujících armád začali členové operačních skupin SS a pořádkové policie s „čistkami“, jejichž uskutečnění nebylo omezeno žádnou mocenskou autoritou, snad jen občasným nedorozuměním se zástupci wehrmachtu. Na vše dohlíželi Heinrich Himmler, Reinhard Heydrich a Kurt Daluege. Na začátku července 1941 proběhly první masové likvidace židovského obyvatelstva v Minsku, v polovině téhož měsíce byly zavražděny tisíce civilistů v Białystoku.
V den vyhlášení prvního stanného práva v Praze byli v Kyjevě svoláni všichni Židé, prý kvůli deportaci. Na shromaždiště jich nepřišlo předpokládaných pět až šest tisíc, ale rovných 33 000. Během tří dnů byli všichni po skupinách zastřeleni v rokli Babij Jar, jen pár kilometrů vzdálené od města. Daluegeho Ordnungspolizei (pořádková policie), která do té doby zůstávala v otázce masového teroru zdrženlivá, začala aktivně zasahovat do konečného řešení a decimačního programu.
Masové popravy? Na to není čas
Tehdy se naplno projevil jeden „technický problém“: zabití každé oběti vyžadovalo konání popravčího, což se jednak ukázalo být časově neefektivní, jednak způsobovalo psychické vyčerpání popravčích, kteří na masové vraždění nebyli připraveni. Počty psychopatických projevů vojáků a policistů, kteří se masakrů účastnili, Popravy kyjevských Židů příslušníky nacistických Einsatzgruppen poblíž Ivangorodu na Ukrajině v roce 1942. Fotografie zachycená polským odbojem z německé pošty z východní fronty. rostly. Vedoucí struktury tak musely uvažovat o nových způsobech zabíjení.
Od rány do týlu se postupně došlo až k neosobnímu vyhlazování obyvatelstva – přes neúspěšné zkoušky s trhavinou a výfukové plyny vháněné do uzavřených korb nákladních vozů až po technokraticky propracované plynové komory v osvětimských krematoriích. Vraždění oxidem uhelnatým prováděli nacisté v psychiatrických léčebnách už od září 1939, později ho rozšířili o zmíněnou metodu zabíjení výfukovými plyny (tábory Chelmno, Belzec, Treblinka, Sobibor).
Cyklon B, použitý nakonec v Osvětimi, se ukázal jako nejúčinnější. Postupné propracování vražedného systému (logistiky, technik vraždění i nutného materiálního vybavení) během jednoho roku, tj. od léta 1941 do léta 1942, umožnilo dokonalé „zeštíhlení“počtu potřebného personálu a radikální navýšení kapacit vyhlazovacích zařízení a táborů. Vraždění celých národů tak už nic nebránilo.