Zázračném roce
mané jako nejlepší album kapely, kterou největší sláva v té době ještě čekala.
Do tohoto kontextu se museli Beatles se svým Seržantem vejít. Měli samozřejmě obrovskou výhodu: šlo už o jejich osmý dlouhohrající titul a dobrých pět let platili za vůdčí kvarteto světové populární hudby. Tomu odpovídalo očekávání i dopad každého jejich nového díla.
Bavíme-li se ale o „zázračném“roce 1967 a o předělech na rockové scéně vůbec, je třeba si připomenout, že daleko zásadnějším zlomem prošli Beatles (a málo platné, v jejich osobách i celá hudební scéna) už o dva roky dříve, kdy vydali dvě alba. Srp- nové Help! se ještě z velké části nese v duchu přímočařejší hudby, kterou kapela hrála doposud. Prosincové Rubber Soul je ale tím opravdovým přelomem v diskografii Beatles. Jemnohem nejednoznačnější, propracovanější ve studiových detailech, bere si z mnohem širšího stylového okruhu.
V podobném duchu se nese i deska Revolver (1966), přímo předcházející Seržantovi. Viděno touto optikou, tato tři alba tvoří vlastně jakousi velmi volnou trilogii, přinášející to nejzásadnější z „druhého života Beatles“. Tedy toho, v němž hrál naprosto zásadní roli pobyt ve studiu, stále modernější studiová technika, experimentování s elektronikou i s postupy, jež byly dosud vyhrazeny výhradně představitelům té nejprogresivnější avantgardy. To, že právě tyto prvky dokázali – samozřejmě za zcela zásadní pomoci svého producenta George Martina – implantovat do populární hudby, je vlastně jedním ze dvou nejzásadnějších přínosů Beatles v druhé polovině 60. let. Tím druhým je samozřejmě dodnes udivující talent psát krásné písničky. Na to totiž nezapomínejme. Přes všechny řeči o progresu, o koncepcích, o psychedelii, o poselstvích a o světovém vlivu jde v první řadě na všech těchto albech o dodnes živou a v nejčistším slova smyslu krásnou hudbu.
Cirkusácké uniformy
Je jedno, jestli fanoušci Beatles ze zmíněného tria alb zvolí jako svoji srdeční záležitost Rubber Soul, Revolver, nebo Seržanta. Všechny tři desky jsou, recenzentským žargonem řečeno, pětihvězdičkové.
V jednom se ale nepochybně shodnou úplně všichni: Seržant má nejlepší, tedy nejzábavnější obal. Který ostatně lze považovat dodnes za dost provokativní – některé „hlavičky“v té skrumáži, třeba ta patřící okultistovi Crowleymu nebo filozofu Marxovi, rozhodně necílí na mainstream. Studovat, kdo je kdo na seržantovském obalu, baví dodnes. Dlužno dodat, že k tomu je bezpodmínečně nutné vlastnit vinylovou verzi desky: na obalu cédéčka rozeznáme leda tak postavy samotných Beatles. Oblečených, mimochodem, spíš do cirkusáckých uniforem než do mundúrů vojenské kapely, byť sebepsychedeličtější.
Obal Seržanta, který se stal jedním z nejslavnějších vizuálů popkultury, ostatně posloužil daleko víc než samotná hudba Beatles i jako základ parodií. Připomeňme tu nejslavnější – album Franka Zappy s výmluvně satirickým názvem We’re Only in It for the Money (Děláme to jen pro prachy). I to svědčí o důležitosti té desky. Bezvýznamné věci nikomu za parodii nestojí.