Ten protivný kult smrti v rocku

Jednou z věcí, které se mi na rocku nelíbí, je cosi, co bychom mohli nazvat „kultem smrti“. Takové to nastolení podvědomého pocitu, že umělec, který zemře předčasně, ideálně ještě jako velmi mladý, je kvalitnější než ten, jenž se dožil kmetského věku. Všechna ta motta „žij rychle, umírej mlád“.

Myslím na to – opětovně – od 18. května, kdy to „zabalil“Chris Cornell ze Soundgarden. Bylo mu pouhých 52 let. Pravda, byl o dost starší než jeho hudebně-generační pobratimové Kurt Cobain z Nirvany, Layne Staley z Alice In Chains nebo Scott Weiland ze Stone Temple Pilots, které následoval do grungeového nebe. Ale i tak toho měl Cornell ještě hodně před sebou. Vždyť bylo veřejným tajemstvím, že Soundgarden pracují na nové desce. Teď už se můžeme jen domýšlet, jak by asi zněla (pokud tedy zbytek kapely nenapadne ten nesmysl najít si jiného zpěváka a fungovat dál jako nějaký trapný seberevival, jako to dělají třeba Queen; to ale nepředpokládám).

Všechna ta předčasná úmrtí jsou možná pro leckoho stvrzením hodnoty hudby, kterou zemřelí tvořili. Jako by za ni ručili vlastním životem. A tím, že se jejich čára života brutálně utnula, dostalo jejich dílo korunu.

Tohle uvažování přijmout odmítám. Mě šíleně mrzí, že nevím, jakou hudbu by dnes dělal Jimi Hendrix. Hrál by vůbec ještě na kytaru, nebo třeba experimentoval s elektronikou? A co Jim Morrison? Nevykašlal by se na zpívání a nestal se třeba seriózním spisovatelem? Jak by svůj obrovský talent rozvinul Kurt Cobain? A co by zpíval takový Jiří Schelinger po roce 1989, když už by nemusel dělat kompromisy a vyvažovat jednu dobrou píseň pěti úplnými hloupostmi?

O pár řádků níž přinášíme zprávu o úmrtí Gregga Allmana. Ten si o předčasný křížek svým životním stylem taky říkal od mládí. Ale přežil. A ještě nedávno dělal spoustu skvělé hudby.