Obchodníci s vědou
Jsou to dva týdny, co se zde vyjímal sloupek s titulkem Smějí šířit svou práci? V krátkosti shrnu: v akademickém světě se řeší téma, zda a za jakých okolností lze na sítích sdílet anebo na vyžádání e-mailem rozesílat své vlastní (!) vědecké studie. Ty ovšem běžně patřívají vydavatelským velkodomům, jež mají na takové práce – nejčastěji vytvořené na univerzitách či v ústavech za veřejné peníze – copyright. Článek končil příkladem, kdy si jedna z autorek musela svou finální publikaci přes knihovní službu objednat... a koupit.
Na sociálně-profesní síti ResearchGate dnes své texty sdílí čím dál více vědců, na zákonná omezení neberou ohled. Co víc, vydavatelé jsou už k tomu docela tolerantní. Není ani divu, protože jejich byznys je pod tlakem, před tektonickou změnou. Významné části vědců se totiž přestává líbit, jak si olbřímí mašinerii publikování odborných textů osedlaly velké korporace – a těží z ní miliardy ne korun, ale dolarů; za docela pohodlnou práci.
Jen si to vezměte: biochemika platí, dejme tomu, Univerzita Karlova. Ta drtivou většinu peněz dostává ze státního rozpočtu. Náš biochemik získá navíc grant od Grantové agentury ČR (placena z eráru) a po letech bádání zasílá článek do časopisu. Editor a recenzenti (většinou z jiných univerzit a pracující zdarma) jej opřipomínkují a zkontrolují, takže je hoden vydání. Je graficky upraven, zlomen. Vyjde. A ostatní vědci, aby si jej mohli přečíst, musejí spoléhat na to, že jejich instituce má předplacen přístup do databází typu PubMed, Wiley, JSTOR a řady dalších. Kvízová otázka: kdo myslíte, že platí za tento přístup?
Ve čtvrtek vyšel v deníku Guardian komentář Stephena Curryho, strukturního biologa z londýnské Imperial College. Svůj názor vyslovuje hned v názvu: Nastal čas, aby akademici převzali kontrolu nad vědeckými časopisy. Spolu s historičkou Aileen Fyfeovou napsal studii o proměně akademického publikování od původních dárců a gentlemanů až po nynější byznys. Curryho zaráží, jak velké čisté zisky – údajně přes 30 procent – mají vydavatelé jako Elsevier a Springer Nature, ačkoliv jejich vklad do výsledné práce není nijak dechberoucí.
Šíření znalostí bez bariér však nevyřešil ani model Open Access, kdy se nejprve zaplatí za uveřejnění následně všem uvolněné studie, neboť si jej „osedlali“vykukové kolem predátorských časopisů. Co tedy dělat?
Akademie, vlády, grantové agentury, učené společnosti a univerzity by prý měly tlačit komerční vydavatele k co nejdůstojnějším formám „spolupráce“a chystat lepší modely šíření poznání: preprinty i vlastní systémy.
Dokladem, že si to nemyslí jenom doktor Curry, je také fakt, že článek byl v dané rubrice druhý nejčtenější. Více zaujal už jen starší komentář o vědeckých monografiích, které jsou tak drahé, že si je nikdo nekoupí.
Významné části vědců se totiž přestává líbit, jak si olbřímí mašinerii publikování odborných textů osedlaly velké korporace – a těží z ní miliardy, nikoliv snad korun, ale dolarů za docela pohodlnou práci.