Vzor jestřába odešel

Brzezinski hlásal tvrdost, Kissinger rovnováhu sil

Význam zprávy o úmrtí Zbigniewa Brzezinského plně docení asi jen generace, jež pamatuje vtipy začínající slovy: Setkají se Carter, Brežněv a Husák... Brzezinski ztělesňoval politického jestřába i éru amerického prezidenta Jimmyho Cartera (1977–1981). Byla to éra regrese USA, kdy společnost prostoupil vietnamský syndrom z táhlé neúspěšné války a nová administrativa mu čelila sázkou na agendu lidských práv a tvrdou linii vůči Sovětskému svazu Leonida Brežněva. Zosobněním této linie byl víc poradce pro národní bezpečnost Brzezinski než jeho šéf Carter. Podobně jako zosobněním té předešlé byl víc poradce Henry Kissinger než jeho šéf Richard Nixon. Brzezinski byl protipólem Kissingera a střet těchto linií se táhne dodnes – první sází na aktivní rozklížení protivníka, druhá na rovnováhu sil.

Když se řekne Brzezinski, představíme si i neokonzervativce ve vládě Bushe mladšího či Hillary Clintonovou. Když se řekne Kissinger, představíme si spíš Donalda Trumpa. A to se všemi plusy i minusy. Brzezinski rozvíjel význam helsinského aktu a jeho „třetího koše“(lidská práva), tedy smlouvy, jejíž závěry inspirovaly Chartu 77. A zároveň tlačil na Moskvu s jasným cílem: „V den, kdy Rusové překročili afghánské hranice,“řekl později, „napsal jsem prezidentu Carterovi: Máme šanci dostat Sovětský svaz do jeho vietnamské války.“

Tato Brzezinského linie se vykládá různě. Jako účinná brzda pro expanzi Brežněvovy Moskvy. Ale i jako postup, který pro zadržení Moskvy udělá vše, včetně podpory a vyzbrojení mudžáhidů. Vždyť právě ve válce proti Sovětům v Afghánistánu získali své první bojové zkušenosti džihádisté z celého muslimského světa, například Usáma bin Ládin. V tomto duchu lze ve Zbigniewu Brzezinském spatřovat i „otce dnešního Talibanu“. A otázka, nakolik má smysl vyzbrojovat rebely bojující proti té či oné diktatuře, je živá stále. Zbyněk Petráček