Tisk: svobodný názor vyloučen

Česká oficiální žurnalistika v období nacistické okupace zaznamenala obrovský úpadek

VProtektorátu Čechy a Morava existoval tisk oficiální, jenž vycházel na okupovaném území pod přísným dohledem protektorátních úřadů, ale také tisk ilegální, který byl vydáván jak komunistickým, tak nekomunistickým domácím odbojem. V počátečním období války vycházely i česky psané noviny pro českoumenšinu v obsazeném pohraničí, jednalo se ale o velmi omezené množství. Pro české dělníky nasazené v Německu se dovážel tisk z protektorátu.

Oficiální protektorátní tisk byl vydáván jak českými, tak německými institucemi, musel ovšem vyjadřovat vůli okupantů a protektorátní vlády a pracovat v jejich politické linii. Pokud toto zadání neplnil, přestal existovat. Jakýkoli politicky formulovaný projev svobodné vůle utlačovaného národa byl vyloučen, tisk byl usměrňován a ideologicky řízen v tendencích okupačního režimu a směrnic jeho úřadů. Stal se součástí „glajchšaltování“společnosti – termínem Gleichschaltung sami nacisté označovali systém absolutní kontroly všech aspektů života společnosti.

Všemocná tzv. skupina tisk

Nacistický aparát ovšem neponechával nic náhodě a na veškerou mediální produkci uplatňoval řízenou kontrolu prostřednictvím zpravodajských agentur a cenzurních institucí. Stejně jako další média i tisk sloužil k propagandistickým účelům a byl součástí kolaborace v protektorátu. České obyvatelstvo ale bylo ve většině antifašistické a naučilo se číst v oficiálním tisku mezi řádky. Pravdivé informace lidé získávali díky odbojovému hnutí a ilegálnímu tisku.

Dozor nad periodiky i nad cenzurou v protektorátu spadal pod tiskový odbor předsednictva ministerské rady a později pod stejně označený odbor ministerstva školství a národní osvěty (od června 1942 přejmenovaného na ministerstvo školství a lidové osvěty).

Zásadní slovo z hlediska řízení tisku patřilo Úřadu říšského protektora – IV., tzv. kulturně-politickému oddělení, v rámci něhož pak existovala tzv. skupina tisk. V jejím čele se vystřídali Wolfgang Wolfram von Wolmar (jeho portrét najdete v rubrice Osobnosti doby ve vydání z pátku 26. května) a Arthur Sölner. Tisk v protektorátu dále kontrolovalo i gestapo a nacistická bezpečnostní policie, orgány při protektorátním ministerstvu vnitra a zejména policejní ředitelství.

Von Wolmar okamžitě po svém nástupu do čela tzv. skupiny tisk v červnu 1939 zahájil zatýkání šéfredaktorů českých listů. Aktivně se podílel i na likvidaci tisku vydávaného odbojem.

Českých oficiálně vydávaných tiskovin během okupace neustále ubývalo. Nebylo to ani tak v důsledku bojkotu čtenářů, a tedy snížení prodejů, o který se zasadilo domácí odbojové hnutí. Mohli za to spíše sami okupanti, když tvrdili, že má český národ ve srovnání s Německem mnoho „zbytečného tisku“.

Kolaboranti i nenápadní hrdinové

Pro českou žurnalistiku znamenalo období nacistické okupace obrovský úpadek. Český oficiální tisk byl veden ryze v duchu nacistické propagandy a působila v něm řada kolaborantských novinářů. Ve vedoucích funkcích to byli např. Antonín Kožíšek, Karel Werner, Jaroslav Křemen, Emanuel Vajtauer (viz portrét v rubrice Osobnosti doby) nebo Vladimír Krychtálek, kteří se snažili v novinách i ostatním tisku ovlivnit český národ proněmeckým směrem.

Prosadili se hlavně takoví novináři, kteří v dřívější době patřili mezi průměrné až podprůměrné, např. Jan Scheinost, Rudolf Novák, František Josef Prokop nebo Josef Opluštil. Mnozí z nich byli za své profesní i lidské selhání po válce odsouzeni Mimořádným lidovým soudem či Národním soudem – před ním stanulo 21 novinářů – a výjimkou nebyly ani doživotní tresty či rozsudky smrti.

V novinách ovšem nepůsobili jen kolaborující novináři, přispívala i celá řada lidí zejména z prostředí kulturního života. Našli bychom mezi nimi např. Emila Františka Buriana, Františka Halase, Jana Drdu, Františka Hrubína nebo Jarmilu Glazarovou, kteří se rozhodli podstoupit riziko a současně publikovali pod pseudonymem i v ilegálních novinách a časopisech. Mnozí pak byli za tuto činnost zatčeni a vězněni v koncentračních táborech (např. E. F. Burian, zatčený v roce 1941, strávil celý zbytek války v koncentrácích), nebo dokonce popraveni (Zdeněk Schmoranz, popraven 19. srpna 1942).

V protektorátu je klid...

Protektorátní žurnalistika se ale měnila, jak se měnila politická situace a jak se vyvíjela situace na frontě. Nejprve zdůrazňovala ideje nacistického vítězství ve válce, postupně se ale začalo psát o tom, že válka může přerůst ve vojenský konflikt mezi západními Spojenci a SSSR.

V důsledku toho pak zesílila varování před nebezpečím bolševismu – v tomto ohledu byl zlomový rok 1943 a zejména cesta prezidenta Beneše do Moskvy. Od té doby, prakticky až do konce války, si protibolševické články udržely své výsostné místo na předních stranách novin. S blížícím se koncem války tisk stále více zdůrazňoval, že protektorát je oproti válečným bojištím místem bezpečí a klidu.