ŽIVOT ZA PROTEKTORÁTU: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY Co se bude psát, určovala přísná cenzura

Cenzura tisku působila v období první republiky. Výrazně pak zesílila po Mnichovu 1938 a zejména v tzv. druhé republice. Již na podzim 1938 bylo zastaveno vydávání komunistického tisku – Rudého práva a Haló novin – a v lednu 1939 následoval zákaz řady dalších tiskovin, např. Učitelských novin, Národního osvobození apod. Ještě před okupací tak nastala etapa tzv. zostřené cenzury.

Po vzniku Protektorátu Čechy aMorava okupanti převzali původní strukturu cenzurních orgánů v zemi, které ale nyní nově zcela podléhaly německým orgánům. Už 17. března 1939 byla v Praze zřízena prozatímní německá služebna pro tisk, v dubnu 1939 přešly tiskové záležitosti do pravomoci „skupiny tisk“, kterou od června 1939 vedl von Wolmar (jeho portrét najdete v rubrice Osobnosti doby ve vydání z pátku 26. května).

Von Wolmar zavedl pravidelné schůzky se šéfredaktory hlavních listů, kde jim byly tlumočeny pokyny pro usměrňování linie obsahu tisku. Tyto konference byly velmi účinným nástrojem řízení tisku. Informace měly jednoznačně direktivní charakter a v zásadě měly také bezprostřední vliv na dění v redakcích. Určovaly volbu témat včetně jejich řazení a umístění na stránkách.

Odpor skrytý ve slovech

Český tisk v té době radikálně omezil zahraničněpolitické zpravodajství a směl přejímat pouze zprávy německé agentury Deutsches Nachrichtenbüro speciálně upravené pro protektorát. Za obsah tisku nesli osobní odpovědnost šéfredaktoři a úředníci tiskové dozorčí služby v redakcích.

Cenzura byla nařízena i na projevy Adolfa Hitlera a nesměly se otiskovat ani výtahy z jeho knihy Mein Kampf, aby nedocházelo k dvojsmyslným výkladům. A pokud bylo naopak direktivně nařízeno nějaký projev otisknout, v tom Pohřeb kolaborantského novináře Karla Lažnovského. Byl součástí skupiny aktivistických novinářů, kterou si pozval premiér Alois Eliáš 18. září 1941. Mnozí z nich onemocněli, Lažnovský dokonce zemřel. Z tzv. chlebíčkové aféry pak nacisté obvinili Eliáše. případě již nesmělo dojít k žádnému zásahu redakce do textu.

Ačkoliv český oficiální protektorátní tisk podléhal poměrně tvrdé cenzuře a měl zcela jasný proněmecký charakter, zejména v denících v počátcích nacistické okupace se čas od času objevovaly články se skrytým významem, které ale český národ uměl velmi dobře rozklíčovat. Vlivem utužení cenzury a také po zásazích proti nepohodlným novinářům, kteří byli zatýkáni, ale tyto projevy až na ojedinělé případy brzy vymizely.

Unikátní byl například akrostich, který vyšel ve večerním Českém slově v době heydrichiády. Počáteční písmena veršů, když se četla od shora dolů, říkala: „Proklínáme krvavého kata Heydricha“. Přestože České slovo patřilo k těm tiskovinám, které výrazně podporovaly kolaborační tendence a zcela jasně dávaly najevo svůj politický charakter, právě na jeho stránkách se podobná skrytá protinacistická poselství ještě několikrát objevila.