Jsme národ pivařů a k tomu patří cigáro
Na lokál velký maximálně 20 metrů čtverečních shlíží vycpaná kuna. Vše má pod kontrolou. Ze své pozice v horním rohu naproti výčepu a nad dveřmi na WC pozoruje dlouhé debaty o demokracii. Právě ta se stala častým pojmem ve slovníku štamgastů, návštěvníků hospod i příležitostných pijáků. Kvůli kouření.
PRAHA Od zítřka přestává být zakouřená hospoda plná kriglů, tak jak ji vymaloval i Josef Lada, symbolem krásy Česka. Dým kvůli zákazu kouření v restauracích, barech, kavárnách a stejně tak z hospod, kde se nevaří, s úderem dnešní půlnoci zmizí. „Tady v tý republice bude za chvíli každý jednou nohou v kriminále. Samý zákazy a příkazy. Takhle jsme si demokracii nepředstavovali. Kdybych byla mladší, už bych tady nebyla,“říká žena ve středním věku v hospodě U Lapků v obci Štěpánov na dohled odMilešovky. Kromě vycpané kuny tady hlídá hospodský ruch ještě urostlý šesterák. Jídlo se tu nepodává. Tedy pokud jako večeři nepočítáte staročeské brambůrky. I odtud budou muset popelníky zmizet.
V hospodách zaznívají pár dní před zákazem argumenty, které se opakují. Od chvíle, kdy se zákon chránící nekuřáky před jedovatým dýmem znovu objevil na programu sněmovny, kdy byl překvapivě zamítnut a pak schválen, prakticky doteď. Mluví se o tom, že klesne návštěvnost a že výčepním, kteří povolí vycházku na cigaretu, budou lidé utíkat bez placení. Mluví se o demokracii, volbě, osobní svobodě...
Jsi můj pán
Jenže tady pod Milešovkou dávají všechny ty řeči u piva smysl. Štěpánov a Malá Strana, kde logicky dostala přednost ochrana zdraví i světový trend nekouřit, jsou dva odlišné vesmíry. Z rádia začne zpívat Lucie Bílá Jsi můj pán. A je více než jasné, že lidé tady mají dojem, že jim někdo z Prahy zpívá obdobný song. Jmenuje se však Jsem tvůj pán.
„My jsme to vymysleli. Pípu a celej výčep dáme ven. Chodí nás sem deset, dva nekouří. Dáme jim deštníky a můžou sedět u výčepu venku,“navrhuje jeden ze štamgastů. „Já venku sedět nebudu,“namítá druhý, jenž patří k nekuřácké menšině. A do hovoru se vloží i třetí z mužů, který sedí u stolu štamgastů. „Počkej, ještě sem rád přijdeš,“uzavírá.
„Jsou to lidi, kteří sem chodí desítky let. Jsou zvyklí, že přijdou na pivo a zapálí si. Jsme tady na vesnici, která má míň než dvě stě obyvatel a hospoda funguje jako místo, kde se lidi scházejí. Kde se mají scházet teď, když si tady po dvaceti letech najednou nebudou moct ani zapálit?“povzdychl si majitel hospody. S historií, kterou má lokál za sebou, mu to nejde na rozum.
„Babička zažila, když tady byli Němci, po nich to sebrali komunisti, pamatuje, když jí někdo něco nařizoval. Ta by se divila, kdyby se dožila dneška,“dodává a zápasí přitom s terminálem, který musí mít kvůli elektronické evidenci tržeb od prosince povinně. Jenže signál tady v malé obci není nejsilnější a systém zlobí. „Ale účtenku dostanete, nebojte,“ubezpečuje s ironií v hlase.
V kraji kuřáka Kubery
Štěpánov je jen dvě desítky kilometrů od Teplic, lázeňského města, kde vládne snad největší obhájce práva na kouření, Jaroslav Kubera. Muž, který byl z teplického obvodu zvolen za ODS do Senátu. Ani to ale neochránilo Teplice od protikuřáckého zákona.
„Jestli to někdo může změnit, tak on. Ale nemyslím si, že něco zmůže,“míní výčepní z hospody Čáslavka, která je kousek od teplického centra. Na zdech tu visí plakáty FK Teplice, jež lákají na poslední zápas Štěpána Vachouška. Na stolech narazíte na klasické zelené ubrusy, na kterých je ještě popel. Pravděpodobně závan z předešlého dne, protože ve čtvrtek ve tři odpoledne tady i přes možnost zhlédnout pořad na History Channel sedí jen jeden host. S pivem a cigaretou.
„Když si někdo zapálí, poženu ho ven. My máme výhodu, že je tu venkovní terasa,“tvrdí výčepní, který před sedmi měsíci přestal kouřit. Možnost zůstat na zahrádce mají návštěvníci i po desáté hodině. Na zákaz kouření podle něj „chlapi nadávají imrvére“. A co budou dělat, až se vrátí zima? „Lidi si zvyknou a zase se vrátí do svých hospod,“krčí rameny. Ani v Čáslavce se jídlo nepodává. Bývalý kuřák u pípy míní, že kouření by se mělo zakázat tam, kde se vaří.
Zatímco v Čáslavce sedí odpoledne s cigaretou jediný muž, do nádražní restaurace v Kralupech nad Vltavou hojně přichází brzy po jedné čím dál víc lidí.
Funguje to tu jak ve staré dobré hospodské klasice. Číšník koukne, kdo přichází, řekne čau a bez ptaní točí pivo. Ani tady není zákaz kouření oblíbený. Na dotaz, co na něj říká, sedá za stůl, za- pálí si, začne vše vypisovat na papír. Jméno: Roman Jaroš. Jsem v plném rozsahu PROTI!!!, přičemž slovo „proti“podtrhává.
Do kralupské nádražní restaurace chodí většinou kuřáci. A co nekuřáci? „Mají na výběr. Můžou chodit do nekuřáckých hospod. Je jich tu málo, ale jsou tu,“říká a při výčtu dalších argumentů zaznívá hned několik sprostých slov. „Budeme holt volit ODS. Co nám zbývá? Ti slíbili, že to zrušej,“prozrazuje své volební preference výčepní. Neskrývá zápal pro věc, když přivádí jednoho z hostů, kterého představuje jako Kubu, aby taky řekl, co si o malostranském diktátu myslí. „Je to přehnaný. Proč to prodávaj, když to chtěj zakázat?“ptá se Kuba. Přestane chodit od posledního května do hospody? „Ne, spíš přestanu kouřit,“odpovídá. Když už si člověk myslí, že alespoň jednoho kuřáka zákon přiznaně polepší, na dotaz, jestli to půjde, zavrtí hlavou.
Tak zamířím na peron
Naštvané jsou i Vladimíra se Zdeňkou. Také ony zmiňují slova jako diskriminace a omezování svobody. „Tam, kde se jí, tam to beru. Tam i my kuřáci zákaz chápeme. V barech je to něco jinýho. Začouzený hospůdky k Česku patří,“míní Vladimíra. Nabídka nádražní nalévárny činí tucet zabalených knedlíků ve fólii. „Člověk si chce jít do hospody odpočinout. Ať si kouření zakazujou v Unii, když chtěj. My jsme jiní. Jsme národ pivařů, k tomu cigáro patří,“doplňuje Zdeňka.
To dva muži u dlouhého stolu uprostřed místnosti, kde rezervace napovídá, že jde o útočiště štamgastů, jsou smířlivější. Oba kuřáci. „Mně to je jedno. Lidi si zvyknou na všechno,“míní jeden. „Jsou lepší věci na světě než přestat kouřit,“míní druhý a dodává, že si když tak půjde zakouřit na peron. „Vždyť ani tam nesmíš!“vysvětluje mu druhý.
V kralupské hospodě ale ještě nezmizela naděje. Od místních hostů zaznívá, že věří, že zákaz kouření ještě někdo zruší. A když ne, ti dva u štamgastského stolu se s tím srovnají. „Nebudu běhat po Kralupech a hledat, kde se kouří. A chodit na chodník? To mě nebaví, to je pod moji úroveň. Nejsemmalej kluk, abych se schovával s cigaretou,“odpovídá jeden z nich na to, jestli bude hledat hospodu, která se pokusí protikuřácký zákon nějak obejít.
Jako z pohádky?
Ale zpátky do Štěpánova. „Za chvíli budeme jak z té pohádky o bambitce. Bude daň z daní, daň ze vzduchu, daň ze života,“rozčiluje se místní žena. Člověk si tady ale připadá jako v pohádce Šíleně smutná princezna, ve scéně, kdy jde král v převleku do hospody, aby si vyslechl, co si o něm lid myslí. Až na to, že sem zatím žádný poslanec nedorazil.