Superkouč vs. hyperego
Trenérům v české kopané by prospěl profesionálnější přístup manažerů a majitelů klubů
Svým druhým mistrovským titulem se Jaroslav Šilhavý zařadil do extratřídy českých fotbalových trenérů a jeho spojení se Slavií vypadá jako silné. Dohodou skončila složitá jednání konkurenční Sparty o angažmá Andrey Stramaccioniho. Zkušenosti a kvality jako Ital nemůže domácí odborník nabídnout. Připočtěme dříve potvrzený návrat Pavla Vrby do Plzně, kde byl v letech 2008–2013 protagonistou malého sportovního zázraku, a máme tu příslib: příští prvoligový ročník může být soubojem „superkoučů“mezi břehy malého českého rybníčku.
Taky v něm ale může být už za pár měsíců všechno jinak. Pozice trenéra, a to jakéhokoliv bez sebenepatrnější výjimky, je v českém fotbale méně významná, než by se zdálo. Jsou pro to tři důvody.
Za kulisami
Postavení v tabulce je do značné míry dáno rolí, jakou kluby hrají v zákulisí. Na tom by nebylo co kritizovat, kdyby rozložení sil určovaly movitost a obecný vliv vlastníků, klubová tradice a kvalita výkonného aparátu. Bohužel, v českém prostředí to znamená zejména vliv na řízení zápasů rozhodčími. Nemusíme rovnou mluvit o přímé korupci, když se v posledních letech žádná neprokázala, ale rozhodně mluvme o vazbách klubových představitelů na rozhodčí skrze prostředníky a významné funkcionáře na různých úrovních fotbalové asociace. Je vyšinuté, že české kluby musí mít vlastní politiku pro problematiku rozhodčích.
Slavia se k mistrovskému titulu dostala v situaci, kdy zákulisně silná Plzeň lehce ztratila sparťanskou protiofenzivou a obě strany se tímto bojem dočasně vyčerpaly.
Šilhavého umění to nesnižuje. Udělal maximum a volil správně. Avšak ani on nemá v klubové hierarchii výsostné postavení. Nízký stupeň pravomocí je druhým důvodem limitovaných možností fotbalového trenéra v tuzemsku. Vždy když se objevily snahy věnovat mu je, skončilo to návratem ke starému systému, navíc často s jiným trenérem.
O tom, jak snadno, překotně a neuváženě jsou kluby schopny trenéry měnit, a to všude na světě, by se dala napsat disertační práce. K otázce klubového managementu a jeho personální práce se ještě vrátíme. Teď třetí důvod obecně oslabené trenérské pozice. Nazývá se kult kabiny. Je zarážející, když zde nemáme superhráče, proč vlastně existuje.
Dávat tréninkům intenzitu, jakou si vybere skupina mazáků. Vědomě přecházet na jiný herní styl, než jaký chce trenér. Občas se rozhodnout pro jiný výsledek, než je vítězství, domysleme si, z jakých asi důvodů. V Česku bývá úspěšný trenér, jenž dokáže minimalizovat ústupek tvrdému hráčskému jádru od stoprocentních požadavků, jež by měl v ideálním prostředí.
I proto bude zajímavé sledovat, jak se povede Stramaccionimu. Novodobá trenérská angažmá cizinců (s výjimkou Slováků) byla kultem české kabiny poznamenána či rovnou poničena.
Zatímco získávat hráčské posily jinde ve světě je pro český fotbal kvůli zajištění kvality nutnost, přivádět sem kouče z jiných prostředí takový význam zatím nemá. Obecně se dá předpokládat určité obohacení, konfrontace se zajetými metodami nebo i potvrzení moderních trendů, pokud k nim zdejší zejména nově nastupující domácí trenéři inklinují. Záleží na tom, zda přichází skutečná osobnost.
Úspěšný bývá trenér, jenž dokáže minimalizovat ústupek tvrdému hráčskému jádru od stoprocentních požadavků, jež by měl v ideálním prostředí
Nevyužitý potenciál
Co kluby potřebují mnohem víc, jsou nezatížení profesionálnímanažeři a příčetně zapojení majitelé. Mimo jiné i proto, aby trenéry nevyhazovali bez adekvátního řešení na další období. Efekt změny kouče je trvalý jen v malém procentu případů a narychlo sehnaní náhradníci nejsou vždy schopni v improvizované situaci odvést své maximum. Často se ukáže, že nejsou lepší než ti odvolaní.
V právě skončené sezoně jsou dokladem epizody dvojic Zdeněk Bečka – Pavel Horváth v Plzni a Tomáš Požár – David Holoubek ve Spartě. Na západě Čech jde o malý rozhled členů vedení, jenž se projevuje i výběrem hráčů ametodami řízení. Na Letné zase o problematické rozdělení pravomocí a výsledný nesoulad v rozpětí majitel – představenstvo – sportovní úsek.
Aby text nevyzněl, že kluby jsou v rukou amatérských band – všechny kroky, i problematické, jsou prováděny s velkým úsilím amotivovaně. Přesto je očividné, že potenciál trenérské funkce a odborníků do ní angažovaných není využíván.
Jak to udělat? Zavést velkou disciplínu v kabině a opakovaně ji kontrolovat. Bezvýhradně trenéra podporovat, a to i v případě konfliktů s hráči. Mohou nastat krizová období, ale dobře vybraný trenér v dobře zajištěném klubu nakonec zajistí dlouhodobou konkurenceschopnost. Důvěra v trenéra zároveň znamená dát mu takřka absolutní volbu při posilování kádru, svěřitmu i sebenepatrnější detaily přípravy A týmu a rozšířit jeho pravomoc na organizaci všech dalších týmů, od béčka až po mládež. Hlavní překážkou jsou hyperega klubových představitelů všech možných úrovní.