Studené pivo na horké hlavy
Na horké hlavy platí studené pivo. A nejlépe to vědí bavorští voliči. Právě mezi ně o víkendu zavítala kancléřka Angela Merkelová. Akce, kterou si zvolila, je Truderinger Wiesn, jakýsi malý květnový Oktoberfest ve čtvrti na východě Mnichova. Sešlo se tu přes dva tisíce lidí. Těžko říct, zda jen kvůli Merkelové nebo i tomu, že tu tuplák v rámci „happy hour“stojí polovinu toho, co si na sklonku léta účtuje právě mnohem masovější Oktoberfest.
Merkelová tu každopádně měla krátký projev, v němž Němcům vzkázala, že „časy, kdy jsme se plně mohli spolehnout na ostatní, jsou o kus pryč“. Pomineme-li sémanticky podivnou konstrukci, kdy se kancléřka jala porcovat kontinuum času na kusy, bylo její sdělení srozumitelné. Na Ameriku již není spolehnutí, starý dobrý Barack Obama je pryč a Donald Trump, jeho nástupce v Bílém domě, si myslí, že Němci jsou „špatní, hodně špatní“. Přesně tahle slova minulý čtvrtek řekl předsedovi Evropské komise Jeanu-Claudu Junckerovi.
Žádné velké zklamání to ale pro Merkelovou být ani nemohlo. S trochou nadsázky by se dalo říct, že kdyby nebylo Trumpa, musela by si ho kancléřka vymyslet. Fakt, že se americký prezident v EU neorientuje, neví přesně, k čemu tenhle spolek vlastně slouží, není nic překvapivého.
Ostatně stejně jako jeho názory na Německo, které nikoliv neprávem vidí jako hegemona a soupeře na americkém automobilovém trhu. Polemizovat by se dalo naopak s kancléřkou. Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku má EU – i když především na papíře – už čtvrt století. Brexit zase urychlil debatu o evropské armádě. Takže je otázka, jestli vůbec existovala doba, kdy se Evropa plně spoléhala na ostatní.
Skutečným cílem Merkelové bylo říct, že některá stará spojenectví na rozdíl od Ameriky naopak fungují stále dobře. Jako třeba to s bavorským premiérem a šéfem křesťanských socialistů (CSU) Horstem Seehoferem, který byl jejím hostitelem v pivním stanu. Ano, přesně tím Seehoferem, který ještě loni koketoval s myšlenkou sesadit Merkelovou a do Berlína vysílal tajemné vzkazy, že „ještě není pozdě“.
Jenže to bylo v době, kdy byla migrační krize ještě v plném proudu a „vítací kultura“v nemilosti. Mezitím přišel v Německu jako protikandidát Merkelové sociální demokrat Martin Schulz, proti jehož vizi centralizované EU je kancléřka ještě eurorealistkou. A nové spojenectví nabídl Německu z Elysejského paláce Emmanuel Macron.
Merkelové taková konstelace staronových partnerství svědčí. Při pohledu na fotografie, na nichž společně se Seehoferem kancléřka spiklenecky upíjí z tupláku a neskrývá dobrou náladu, zbývá dodat jediné. Časy, kdy část Němců reálně uvažovala o tom, že se v kancléřství po dvanácti letech vlády Angely Merkelové chystá velká výměna, jsou skutečně „o kus pryč“.
Skutečným cílem Merkelové bylo říct, že některá stará spojenectví fungují stále dobře. Jako třeba to s jejím hostitelem Seehoferem, který ještě loni koketoval s myšlenkou Merkelovou sesadit.