Skála kuchaří a září
Komu je smutno, ať jde na výstavu Františka Skály do Valdštejnské jízdárny. Těžko se na jiné výstavě stane, že by se návštěvník u exponátů mohl nahlas chechtati. Mohl a měl, ku potěšení autora, který i sám sebe prezentuje často jako groteskní exponát: Jako rozjařeného Koniáše ve skoku. Jako Ivana Hrozného. Jako Elvise v molitanovém saku. Jako jurodivého hráče na kytaru beze strun v jakémsi kiltu, an se ohřívá u plamene z vánočních stromků a láká tak diváky do Valdštejnské jízdárny.
V tomto „jako“tkví jeden z klíčů ke Skálově neodolatelnosti i neuchopitelnosti. Jak přeložit do slov jeho výtvarné nápady a jeho humor? Lze snad jen naznačit, „jako“co jsou. V české tradici nabízí se přirovnání ke dvěma vulkánům bizarní imaginace: k Jose-
Pondělí Neff fu Váchalovi a Janu Švankmajerovi. Hlouběji do dějin nabízí se srovnání s umělci manýrismu: To oni přece milovali absurdní propojení nepropojitelného a vytvářeli „camerae raritatum“, „komnaty obzvláštností“– jako Skálovo „muzeum“, jeden z pokojíků vestavěných do Valdštejnské jízdárny. Tato galerie, která musela již hostit leccos (i leccos nechtěně bizarního, jako Uprkovy ducaté krojované matrjošky), je tedy konečně zas jednou naplněna něčím sourodým: Právě ve Valdštejnově době se přece v Čechách naposledy rozezněl evropský manýrismus a na Hradě začínal padat prach na rudolfinské sbírky.
Ještě hlouběji do dějin Skálův svět připomíná Petroniovo Satirikon, římský „manýristický“román o šálivosti světa, kde dobový „Valdštejn“, zbohatlík Trimal-
Úterý Putna
Středa Baldýnský chio, ohromuje své hosty klamavou „výstavou“: „Předložili, jak jsme se domnívali, vykrmenou husu obloženou rybami a pernatci všeho druhu, a Trimalchio řekl: Přátelé, tyhle věci udělal můj kuchař z prasete. Není vzácnějšího člověka nad něj. Chceš-li, ze sviňské pušky ti udělá rybu, ze slaniny doupňáka, z kýty hrdličku a z ledviny slepici. Měl jsem šťastný nápad, když jsem mu dal hezounké jméno: jmenuje se Daidalos.“
František Skála je „jako“novodobý Daidalos či Trimalchionův kuchař. Proměňuje kousky přírodnin a zlomky technického světa v nové předměty, jež jsou „jako“něco jiného – a tato proměna, dovršená autorským nazváním-pokřtěním, je zdrojem údivu i smíchu. Avšak jsou tu i zásadní rozdíly. Za prvé, Skálova výstava bohužel není k snědku (nechť to autor
Čtvrtek Rejžek bere jako podnět pro příští tvorbu!). Za druhé, V Trimalchionově světě nebylo nic posvátného, vše bylo jen k smíchu. Skálův svět naopak je pln úcty k posvátnosti – k tajemnému řádu, skrytému pod proměnami, ba „taoisticky“přítomnému v samotných proměnách. Navíc, jeden pokojík na výstavě zjevuje posvátno i „na vážno“: Pokojík soch vyřezaných z plastu jantarové barvy podle vzoru archaických idolů z řeckých Kyklad. Dávno jsem neuzřel sochu, která by volala „klekni a modli se“tak mocně jako Skálův Ten, který září. MARTIN C. PUTNA
Pátek Šustrová Sobota Hanák