Muž v nejlepších letech účtuje
Inženýra Fabera zaženou náhodné, a přesto osudové okolnosti do Jižní Ameriky. Tam dříve zavála jemu blízké bytosti druhá světová válka a její rasové důsledky. Faberovi tak zmizela z obzoru jeho těhotná přítelkyně Hana (Marta Vítů), která mu oznámila, že v exilu půjde na potrat. Spolu s ní se na kontinentě ocitl i kamarád obou milenců. Ten později Hanu pojal za manželku, jež nakonec na potrat nešla a porodila Faberovo dítě.
Ve fabuli jako z nějakého romantického příběhu pro paní a dívky dojde k setkání stárnoucího Fabera s mladou dámou Sabeth (Marie Štípková), stanou se z nich milenci, ona pak zahyne na následek banální nehody. Byla to, jak jinak, Faberova a Hanina dcera.
Uplakaně detektivní příběh je pouze příležitostí pro vyslovování nejistot, pro reflexe osudo- vých náhod i analýzy nepřipravenosti či neschopnosti nezištně milovat.Děj diváky zavede do letadla i na palubu a do strojovny dopravní lodi (sestup do útrob je sugestivně vykouzlen rozsvícením v sále a zapojením divadelní klimatizace naplno, takže publikum je vystaveno několika chladným poryvům). „Člověka tvůrce“připomene i šicí stroj, u něhož Hana tráví v úvodní části inscenace dost času (snad má vykreslit atmosféru domáckosti, k níž ženy bývají někdy i nechtěně předurčeny).
Hlavní tíha inscenačního sdělení leží na Martinu Fingerovi, který nesejde z jeviště. Finále, kdy jako nemocný člověk „účtuje“, patří už pouze jemu. Inženýr Faber odchází ze světa, do půli těla obnažený se občas pohybuje před toaletním zrcadlem a těká i po jiných zákoutích jeviště. Divadelní tvar je v této komorní fázi překvapivě nejúčinnější.
Obě protagonistky podávají též úctyhodné výkony, Marta Vítů vytváří přítelkyni Hanu nenápadnými prostředky, pravou identitu Sabeth před Faberem tají, i když se dozvídá, že došlo k incestu. O skutečném stavu věcí informuje „vyhořelého“nešťastníka až po dceřině smrti. Marie Štípková představuje Sabeth jako emancipovanou, poněkud ta- jemnou mladou dívku, postava je prezentována dostatečně sugestivně na to, abychom uvěřili, že dokáže již poněkud cynického muže středního věku upoutat. Představení má několik diskutabilnějšíchmíst, především při hédonistických hrátkách na palubě lodí.
Přesto jde o inscenaci výraznou a silnou – s ústeckým souborem a jeho směřováním je třeba v rámci českého divadelnictví i nadále počítat.
Max Frisch: Homo Faber
Autor je divadelní kritik