Měla jsem štěstí a byla lehkomyslná
Asi nejvíc mě pobavilo, jak paní Jadwiga vylíčila svá setkání s Libuší Domanínskou v brněnské opeře. Do Janáčkovy opery přišla od sezony 1954/55 – v pražském Národním se už tehdy počítalo, že tam Domanínská z Brna odejde. Nějak se to ještě pár měsíců zadrhlo a obě pěvkyně se ocitly v jednom angažmá. „Paní Domanínská byla velká umělkyně, třeba její Jitka v Daliborovi byla skvělá, tam už nikdo jiný nemusel být. Ale konkurenci nesnesla. Když jsem zkoušela Rusalku, kterou jsme alternovaly, sedla si do první řady, dívala se mi upřeně na ústa. Jakmile jsem začala zpívat, polohlasem, ale abych to dobře slyšela, říkala: ,Pche, pche...‘ Ale já byla mladá, nic jsem si z toho nedělala.“
Do angažmá s maminkou jako garde
Jadwiga Wysoczanská se narodila v Praze v roce 1927 a jako řadě jejích vrstevníků i jí zpřeházela život válka, v šestnácti se dostala na konzervatoř, pak ale studovala obchodní školu, což pro ni bylo „utrpení“. Nejhorší prý byl těsnopis, který se nikdy pořádně nenaučila, i když známky nakonec neměla špatné a dokonce hrozilo, že s dobrým vysvědčením půjde skutečně pracovat do kanceláře. Na konci války se vrátila na konzervatoř, kde se jejím profesorem stal Vojtěch Bořivoj Aim.
„Maminka mě ve zpěvu podporovala – zavedla mě k pěvkyni Martě Krásové a platila mi u ní hodiny zpěvu. Sama měla krásný hlas a ráda by se věnovala zpěvu profesionálně, ale vdávala se už v sedmnácti a hned měla první dítě. Učitel zpěvu ve škole doporučoval, aby šla na konzervatoř, ale děda o tom nechtěl ani slyšet a okamžitě ji poslal do klášterní školy. Já jsem byla ze tří sester nejmladší; maminka chtěla ještě kluka a přišla zase holka. Byla jsem malé poupě, sestry za mě všechno odnesly, když na to dneska myslím, byla jsem děsný hajzlík. Tatínek mě nikdy neuhodil, ale na skříni měl rákosku, když si maminka na mě večer stěžovala, stačilo, že se na ni významně podíval.“
A jak paní Jadwiga přišla k ryze polskému jménu i příjmení? Skutečně má polské předky, ale je těžké to po dvou válkách vystopovat. „Tatínkův rod pochází z polsko-ukrajinského pomezí, dědeček byl šlechtic a voják a do Čech přišel za Rakouska-Uherska, v Praze si namluvil babičku a už tu zůstal. V Polsku měl bratra, a když ten umřel, dědeček tam jel s povozem pro dědictví a ukázalo se, že bratr už za svého života všechno prohýřil. Tak to jsou ty mé polské kořeny,“dodává.
Krátce po skončení války – bylo jí teprve osmnáct pryč – se dostala do prvního angažmá, kterým se stala opera nově vzniklého vícesouborového českého divadla v Liberci, tehdy s názvem Zemské oblastní divadlo. Liberecká opera měla při svém založení štěstí na šéfy – dirigenty. Nejprve to byl Milan Zuna a pak Jaromír Žid, který kmenový repertoár stavěl zejména na domácí tvorbě. „Zuna mě chtěl na sóla a já jsem si netroufla říct, že bych raději do sboru. Když o tom dneska přemýšlím, musím uznat, že to bylo výtečné vedení a velmi dobrá umělecká úroveň. Jiná věc je, že jsem do Liberce přišla v dramatické době, zažila jsem tam vyhánění Němců, a když jsem viděla ty ubohé lidi, kteří většinou za nic nemohli, nedělalo mi to dobře a musela jsem odjet domů. Ještě si vzpomínám, jak jsem o tom psala tatínkovi dopis. Zuna šel do Bratislavy a mě vzali do Opavy, tam jsem byla dvě sezony a vrátila se do Liberce.“Mladičkou pěvkyni samozřejmě do angažmá provázelamaminka. „Hlídala mě, všude se mnou chodila, až mně to lezlo na nervy, a tatínek zase říkal: ,Tak z holky budeme mít komediantku.‘ Ale byla jsem šťastná, strašně mě to bavilo.“
Pět let v libereckém angažmá přineslo Jadwize velké zkušenos-
Čerstvá devadesátnice operní pěvkyně Jadwiga Wysoczanská strávila třicet let v Národním divadle. Ani ve stáří neztratila svůj temperament, má dosud krásně znělý hlas a výborně si všechno pamatuje. U žádného jména nezaváhá, je rozená a zábavná vypravěčka, občas i zanotuje. A když přijde řeč na dirigenty, režiséry a kolegyně, s živostí a vtipem komentuje jejich prohřešky a řevnivosti.
ti. Setkala se tu s neuvěřitelně širokým rozpětím rolí od lyrických přes mladodramatické až po vypjaté dramatické partie. „Její neuvěřitelná všestrannost byla založena na kvalitní hlasové technice, vrozené muzikálnosti a nesmírně seriózním přístupu ke všem úkolům. Její lahodný, měkký a noblesní projev stejně jako jevištní zjev ji přímo předurčovaly k rolím smetanovským a také mozartovským,“píše historik a divadelník Mojmír Weimann.
Libuše ve dvaadvaceti
V Liberci Jadwiga zpívala skoro celý smetanovský repertoár: Mařenku v Prodané nevěstě a Vendulku v Hubičce, Hedviku v Čertově stěně… A ve dvaadvaceti si střihla i titulní roli v Libuši. „Měla to zpívat paní Podvalová a potřebovali panenku, která bude Libuši dělat, než hvězda přijede. Takže jsem to uměla a už jsem se z toho nenechala vystrčit, šla jsem za režisérem Munclingerem a řekla jsem mu, že to tedy ne, že když už jsem všechno odřela, tak to chci dělat. A on: ,No ale paní Podvalová je národní umělkyně.‘ A já zase: ,A to je mi jedno, tak já už nebudu chodit na zkoušky.‘ Kapituloval, ale pak to dával k dobrému. Mládí je prostě drzé, a je to tak dobře. Prorokovali mně, že se zničím, že to neutáhnu, ale já to zvládla, naštěstí jsem měla dobře posazený hlas.“
Jadwiga říká, že to, co ona „sezpívala“, nemá nikdo. „Takový repertoár skutečně nikdo neměl, to můžu s klidem prohlásit. Je to takymou povahou. Já jsem lehkomyslná, druhý by do toho nelezl, já ano, říkala jsem si, co se mi může stát. A když jsem cítila, že dirigent vymýšlí nesmysly, nedala jsem se, uvědomovala jsem si, že musím také myslet na diváky, a jestli mu to nevyhovuje, ať si mě příště neobsazuje. Jenže já jsem vždycky měla velké štěstí.“
Paní Jadwiga si rozhodně nenechala vzít možnost mít rodinu, i když v její generaci to ještě nebylo běžné. „Moje kolegyně moc děti neměly, samozřejmě že kvůli kariéře. Panoval názor, že dramatická umělkyně se má plně oddat umění. Já jsem byla výjimka, a když byly holky malé, sestry mně ohromně pomáhaly, pak povyrostly a chodily se mnou do divadla, prostě jsem je tahala s sebou.“
Sólistkou Národního divadla se pěvkyně stala v roce 1960. Ne- bylo pro ni jednoduché obstát mezi řadou tehdejších skvělých sopranistek. „Své místo si vydobyla díky předpokladům, s nimiž byla angažovaná především v postavách z české operní tvorby, ale neméně výrazně se prosadila v operách Wolfganga Amadea Mozarta a svůj repertoár si rozšířila i o několik velkých rolí z evropské klasiky,“hodnotí Weimann.
Partaj nebyla nic platná
„Potřebovali mě, měli tam samé hvězdy, ale taky tam musel někdo zpívat,“říká se smíchem Jadwiga o svém angažmá na první scéně a dodává, že pěvcům členství v KSČ nebylo nic platné. „Některé kolegyně se cpaly dopředu přes partaj, ale bylo jim to k ničemu. Mluvit může každý, čímž nechci shazovat herecké umění, to je zase jiná záležitost, ale noty jsou dané, a když pěvec vyleze na jeviště, tak to musí vzít. Jak to nevezme, nic mu nepomůže.“
Jadwiga Wysoczanská zpívala v Národním řadu mozartovských rolí, Paminu v Kouzelné flétně, Hraběnku z Figarovy svatby, Fiordiligi v Cosi fan tutte a také Donu Annu ve slavné Krombholcově a Kašlíkově inscenaci Dona Giovanniho z roku 1969, její výkon kritika hodnotila velmi dobře. „Dirigent Krombholc byl všestranně nadaný a chytrý chlap, ale měl potíže s alkoholem a bylo to čím dál horší. To byla velká škoda.“
Paní Jadwiga říká, že se s divadlem loučila postupně, v posledních letech svého působení zpívala menší role a odchod do penze ji nezaskočil. „Když jsem odešla, dostávala jsem pak různé nabídky a docela jsem si i vydělala, to bylo příjemné.“Do divadla už nechodí, ale mladé pěvce sleduje. „Mám moc ráda Annu Netrebko a řeknu vám o jednom hlasu, který by mohl být opravdu skvělý, ale ta dáma by musela mít úplně jiný repertoár. A to je Lucie Bílá,“uzavírá.
Pro Libuši potřebovali panenku, která ji bude zpívat, než přijede hlavní hvězda. Takže jsem ji uměla a už jsem se z toho nenechala vystrčit.