ČSSD nohama na zemi
Pokud strana přibrzdí svůj pád, nebude to málo. Socialistům v Evropě se prostě nedaří
Květnová iniciativa sociální demokracie straně přinese, nebo možná ubere nějaké procentní body, ale to poznáme až později. Kdo sleduje pravidelně českou politiku, ví, že kromě zahájené kampaně šlo ještě o jiné, podstatnější věci, které souvisejí s charakterem zdejší demokracie a celého politického systému. Bohužel se mj. ukázalo, že ústavní pořádek a institucionální nastavení, k nimž jsme se od začátku roku 1993 složitě a ne bezbolestně dopracovávali, není prezident republiky schopen garantovat. Ale zpět k sociální demokracii.
V médiích často zaznívá, že v Lidovém domě jsou velmi nervózní. Skutečně, 14 procent hlasů z posledních průzkumů není mnoho. Lepší kampaní se ČSSD může dostat k vyšším číslům, ale podívejme se, jak silná je nyní sociální demokracie v jiných zemích.
Vyčerpané hnutí
V rakouských prezidentských volbách se její kandidát vloni nedostal do druhého kola (zisk 11 procent), v březnových nizozemských volbách Strana práce oslovila šest procent voličů a přišla o 29 mandátů. Španělští socialisté ztratili za posledních osm let polovinu voličů. Ve francouzských prezidentských volbách socialistický kandidát skončil až na pátém místě, v německých zemských volbách SPD prohrává s křesťanskými demokraty. V parlamentních volbách zvítězila naposled v roce 2005. Na vítězné vlně se zatím nese národně orientovaný Smer na Slovensku, v Polsku je podpora mizivá, také v Maďarsku se socialisté již druhé období potácejí v opozici a ve Slovinsku sociální demokraté v posledních volbách (2014) obdrželi jen šest procent hlasů.
Je tedy zřejmé, že ČSSD bojuje nejen sama se svými problémy, ale rovněž s ubývající podporou napříč celou Evropou. Sociálnědemokratické hnutí se do značné míry vyčerpalo a původní voliči přecházejí k jiným, často populistickým stranám. Také v důsledku ztráty jistot, kterou přináší otevřená globální společnost.
Sociální demokraté v Evropě udělali řadu chyb, zejména svým voličům nedokázali zajistit sociální rovnost, a tak se segmenty, které se ocitají pod střední třídou, cítí poškozeny. Zajištění rovnosti pak hledají právě v subjektech, které ji slibují. ČSSD může zvednout minimální mzdu, zvýšit platy zaměstnancům, důchody a zavést nové dávky, odmítat školné a poplatky v nemocnicích, ale jejím někdejším voličům to již pravděpodobně nestačí.
Když navíc předseda strany svádí boj s prezidentem a předsedou ANO 2011, některými spolustraníky a nadto si jistě všímá údajů z průzkumů veřejného mínění, ocitá se on i celá strana v nezáviděníhodné situaci. Reakcí je pravděpodobně nervozita, která od podzimu stranu více či méně provází. Jistě, není možné předstoupit před potenciální voliče a říci jim – v těchto volbách nezvítězíme. Ale nervozita ve straně by byla o něco menší, kdyby si mnozí uvědomili, že krize jejich strany je rovněž krizí evropské sociální demokracie. Stav dobře ilustruje zmíněná Strana práce, která v poválečných dějinách několikrát přeskočila hranici 30 procent. Ještě před pádem na šest procent oslovila v předposledních volbách (2012) 25 procent voličů. Nedaří-li se přijít s novými mobilizačními tématy sociální demokracii na Západě, snad s výjimkou britské Labour Party, jejíž podporu se ale dozvíme za několik dnů, nebude tomu jinak nejspíš ani u nás. Jistý náznak oživení sociální demokracie jsme mohli zaznamenat v Německu, když se jejím kandidátem na úřad kancléře stal někdejší předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Pravděpodobně s jeho pojetím lídrovství vstoupilo na začátku roku do SPD několik tisíc nových členů. Efekt Schulz však poněkud ochabl, protože kromě mlhavých příslibů zajištění sociální spravedlnosti nedokázal následně přijít s ničím konkrétním.
Tradičně, či s městskými liberály?
Pravděpodobně si všichni vzpomínáme na situaci po krajských volbách, když Bohuslav Sobotka přemýšlel, na které skupiny voličů má ČSSD klást zvýšený důraz. Na dlouhodobé „dělnické a zaměstnanecké“sympatizanty, nebo tzv. městské liberály? ČSSD by se mohla inspirovat agendou Pirátů, zauvažoval premiér. Po velmi vstřícném, až servilním dopisu čtyř ústavních činitelů komunistickým představitelům Číny byl s mladými a městskými liberály konec. Průzkumy nakonec ukázaly, že přibližně pětinu voličů straně přetáhlo hnutí ANO. Sociální demokracie se vydala alespoň načas vstříc svým někdejším voličům.
Po květnových událostech, kdy se Bohuslav Sobotka a celá ČSSD postavili na obranu ústavy a demokracie, se situace opět mění. Tradiční voliči strany vládní krizi zcela nerozumějí, respektive vyjadřují potřebu protestu vůči politice. Pravděpodobně jim zůstane bližší ANO 2011 s bojovníkem proti starým pořádkům Andrejem Babišem. Souboj oměstské liberály je tak znovu ve hře.
Květnové úsilí Bohuslava Sobotky jistě nebylo zbytečné, pokud navíc ČSSD zvládne dobře kampaň, svůj pád může výrazně přibrzdit. To samo o sobě v evropském kontextu není vůbec málo.