Zavezte mě k paní Haně Benešové
Má potkávání s minulý týden zesnulým Zbigniewem Brzezińským
JAROSLAV ŠEDIVÝ
Samerickým historikem a politologem Zbigniewem Brzezińským, dlouholetým poradcem ministerstva zahraničí pro otázky socialistických zemí, jsem se setkal třikrát, pokaždé v jiné osobní situaci.
V červnu roku 1968 ho pozval k přednášce v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii ředitel Šnejdárek. Byla to doba určitého uvolňování v mezinárodních vztazích a bylo pro nás zajímavé sledovat jeho závěry. Svůj obraz současného světa, ale i zahraniční politiky shrnul do osmi tezí. Zazněl tu jeho proslulý závěr, že brutální společenská krize v USA je důsledkem přechodu americké společnosti z éry průmyslové do éry „technotronické“, jež je výsledkem nových technologií, určených vývojem elektroniky. To byl jeho oblíbený termín. A uvažoval o příštích 20–25 letech. V dění ve východní Evropě už viděl markantní změny v totalitní formě komunismu a připomněl, že americká politika se sympatiemi sleduje, že Československo začíná nalézat samo sebe, a hodnotí to jako návrat k demokratickým tradicím.
Pro nás byl zajímavý jeho pesimismus, pokud jde o vývoj rozvojových zemí v příštích dvaceti letech. „Tyto země budou procházet další dezintegrací a chaotickými změnami,“řekl. Mluvil o příštích ohniscích konfliktů, o technologické fragmentaci světa, při níž může dojít k zaostávání východní Evropy.
V závěru pak zastával názor, že vyspělé průmyslové země Západu, Japonsko, SSSR a východní Evropa musí sloučit své úsilí v zájmu míru a pokroku světa a zejména vyloučit rivalitu ve vztahu k rozvojovým zemím.
Byla to v dané době pro nás inspirativní přednáška, bohatá diskuse (sál byl plný) a výborné bylo pak zejména setkání v ředitelně ústavu s několika odbornými pracovníky ústavu.
Následovala zajímavá epizoda. Když se loučil, požádal ředitele, aby ho řidič zavezl do bytu paní Hany Benešové. Protože jsem byl jediný, kdo věděl, kde manželka bývalého prezidenta nedaleko Černínského paláce bydlí, jel jsem s ním a dovedl ho až ke dveřím. Jenom jsem se zvědavě zeptal, proč právě k paní Benešové. „Je to teta mé ženy Mušky, která je dcerou bratra prezidenta Beneše.“
Samozřejmě po návratu všichni v ústavu byli zvědaví...
Mé druhé setkání, tentokrát jen se jménem Brzeziński, se odehrálo v ruzyňské věznici. V létě 1970 jsem byl zatčen, vsazen do vazby a obviněn pro podvracení republiky a vyzrazení státního tajemství. V tom půlročním výslechovém maratonu vytáhli na mě kdejaký nesmysl. A jednou padla otázka: „Kdy jste byl v Sezimově Ústí?“Tam jsem tenkrát nebyl nikdy, ale zkrátím to. V Ruzyni jsem se dozvěděl, že jsem amerického politika Brzezińského dovezl do Sezimova Ústí, kde jsem ve vile doktora Beneše s paní Hanou pomohl sestavit tajný archiv prezidenta Beneše, který potom Brzeziński prostřednictvím americké ambasády dopravil do Spojených států.
Takhle pracovala fantazie některých mých spolupracovníků, agentů Státní bezpečnosti.
Shledání po třiceti letech
Třetí setkání bylo velice příjemné. Byl jsem již ministrem zahraničí, když v prosinci 1997 šestnáct států NATO odsouhlasilo přístup České republiky, Maďarska a Polska k Severoatlantické alianci, respektive k Washingtonské smlouvě. Tento historický krok však musel projít ratifikačním řízením v jednotlivých členských státech. Nastal ale problém s chystaným hlasováním v americkém Senátu, v němž podle ministryně zahraničí Madeleine Albrightové asi dvacet senátorů váhalo či bylo proti. A na její návrh ministři zahraničí těchto států přiletěli v únoru 1998 do Washingtonu, aby se s těmi senátory setkali. Byl to pro mě zážitek neobyčejný, v rozhovorech s nimi jsme naráželi na neporozumění situaci ve střední Evropě, na chabé znalosti o těchto zemích.
V rámci této akce jsme zažili různá setkání, též na ministerstvu zahraničí, ale pro nás asi nejdůležitější z hlediska veřejné propagace naší záležitosti byla konference pořádaná asociací New Atlantic Initiative ve spolupráci s Freedom House, s ministryní Albrightovou, profesorem Brzezińským a třemi ministry zahraničí. Sál byl plný novinářů, politologů, publicistů. Každý jsme měli asi desetiminutový výklad, hlavní projev pronesla Madeleine Albrightová a velice fundovaný výklad udělal profesor Brzeziński. Označil rozšíření NATO do střední a východní Evropy za historický předěl v evropské bezpečnostní politice.
Na konferenci jsem seděl vedle tohoto odborníka na zahraničněpolitickou problematiku a v té době ředitele Střediska pro strategická amezinárodní studia. Během oběda jsem mu připomněl jeho návštěvu v Praze v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii a převyprávěl jsem mu, jak jsem se s touto epizodou vyrovnával před ruzyňskými estébáky. Zajímalo ho to i pobavilo.
Přijel do Prahy ještě jednou, když jeho žena Muška, sochařka a dlouholetá přítelkyně paní Medy Mládkové, zahajovala svou výstavu v pražském Museu Kampa.