Přesný, kreativní a noblesní
Zpráva o smrti Jiřího Bělohlávka zasáhla všechny, kdo mají v naší zemi cokoli společného s hudbou. Předčasně odchází nejvýraznější osobnost našeho hudebního života, ale také velmi noblesní, přímý a zásadový člověk. „Tato zpráva je pro nás krutě čerstvá,“řekl ředitel Pražského jara Roman Bělor a během tiskové konference se slavným skladatelem Krzystofem Pendereckým jen těžko skrýval slzy.
Nebyl sám. S velkým uznáním se o něm vyjádřil i sám Penderecki a také jím dirigovaný dnešní závěrečný koncert Pražského jara, jehož byl Bělohlávek prezidentem, mu bude symbolicky patřit. Jaké rozloučení připraví Česká filharmonie, dosud není známo, ale bude to loučení velmi bolestné. Atmosféra v Rudolfinu bude v těchto týdnech o to smutnější, oč přátelštější byla předtím. O jeho nemoci se vědělo nejméně dva roky, ale všichni doufali, že toho prostě stihne co nejvíc. Dostát jeho odkazu nebude pro nikoho snadné.
Je známou věcí, že poslední roky v životní dráze každého dirigenta bývají umělecky mimořádně zajímavé – a snad každý by si přál, aby právě Bělohlávkovi bylo dopřáno více času. Jeho práce na postu šéfdirigenta České filharmonie byla v čistotě a transparentnosti zvuku slyšet po několika měsících – vznikl reprezentativní komplet Dvořákových koncertů a symfonií a série dalších nahrávek, která měla pokračovat. Ale chybět nebude jen v České filharmonii. Jako zakladatel a duchovní otec Pražské komorní filharmonie dal vzniknout souboru, který dodnes u nás nemá obdoby. Věděl, kolik toho dlužíme českým skladatelům, ale i Mozartovi a dalším klasikům. Na všech místech, kde působil, propagoval českou hudbu i české hudebníky.
Umělec světového věhlasu
První jeho výraznou érou jsou začátky s dnešní Filharmonií Brno v letech 1972–1978. Po ní následuje svébytná etapa u Pražských symfoniků od roku 1977 do roku 1989 – už z té existuje řada nahrávek a většinou jde o díla, která se zdaleka neuvádějí tak často. Vždycky upřednostňoval dlouhodobou práci před rychlým efektem, což dnes umí málo umělců jeho věhlasu. Pak přišlo první šéfovské období v České filharmonii, ze kterého vzešly například památné nahrávky s klavíristou Ivanem Moravcem, jedním z jeho nejbližších uměleckých přátel.
Chtěl s každým tělesem od počátku tvrdě a nekompromisně pracovat, což počátkem 90. let vyvolalo u našeho prvního orchestru rozkol. A i jeho noblesní věta, že filharmonii začíná chybět idealismus a láska k hudbě, leckoho z hudebníků dráždila. Nicméně – po odchodu od České filharmonie v roce 1992 se mu jednak otevřel svět a jednak mohla vzniknout ona dnešní PKF Prague Philharmonia. Vrcholem jeho uměleckého působení v zahraničí se pak stala šéfovské éra u Symfonické- ho orchestru BBC v Londýně v letech 2006 až 2012. A když s ním hostoval na Pražském jaru v roce 2007, provedl smuteční symfonii Asrael způsobem, na který se nezapomíná. A možná tuto skladbu, ke které Josefa Suka inspirovala dvě předčasná úmrtí, Antonína Dvořáka a jeho dcery Otylky, si v těchto dnech budeme připomínat nejvíc.
Slušnost a skromnost
O svém umění a práci se Bělohlávek vyjadřoval vždy velice skromným způsobem. Nebyl to dirigent, který by věřil na atmosféru okamžiku. Vždycky trval na důsledné přípravě a vždy měl jas- nou představu, jakého tvaru chce dosáhnout. Nedá se říct, že by pro typického českého muzikanta byl tento přístup srdeční záležitostí – ale všechny bližší spolupracovníky i hráče si postupně získal na svou stranu. Mimo jiné také slušností, noblesou a velkým smyslem pro čest.
Na všechny jeho šéfovské éry, s onou výjimkou počátku 90. let, se bude vzpomínat jako na éru stability a uměleckého růstu. Bělohlávka charakterizovalo spojení přesnosti a kreativity, měl také velký cit pro interpretace českých skladatelů, zejména jej zajímala díla Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.
A pak jsou tu mnohá opravdu významná hostování. V roce 2004 zažil velký úspěch v newyorské Metropolitní opeře s Káťou Kabanovou, posléze s Jenůfou a do třetice s Rusalkou. Nebo rok 2007, kdy dirigoval s Berlínskou filharmonií celou Smetanovu Mou vlast. S Českou filharmonií se stihl vrátit do CarnegieHall i vídeňskéhoMusikvereinu. Díky síle své osobnosti dokázal posílit i celkovou společenskou prestiž České filharmonie a vážné hudby vůbec, jak o tom svědčí četné kondolence našich politiků – i těch, kteří se o kulturní dění běžně nezajímají.
Předčasný odchod Jiřího Bělohlávka symbolicky vyrovnává několik významných žáků. U příležitosti svých sedmdesátin mohl s uspokojením konstatovat, že jeho nejbližší žák Jakub Hrůša je šéfem Bamberských symfoniků a hostuje po celém světě, další dirigent – Tomáš Hanus – je šéfem Velšské národní opery v Cardiffu, Tomáš Netopil je šéfem v Essenu, Zbyněk Müller je šéfdirigentem Státní filharmonie v Košicích a Marko Ivanovič je úřadující hudební šéf Janáčkovy opery v Brně...
Jiří Bělohlávek svou péčí o mladé talenty české hudbě zajistil důležitý kus umělecké kontinuity. Velmi na něj budou vzpomínat i nejmladší hudebníci, kterým se věnoval během příprav na zahajovací koncert Pražského jara s Orchestrem Pražské konzervatoře roku 2011. A Mou vlast měl dirigovat také na příštím Pražském jaru u příležitosti 100. výročí vzniku republiky. Naši zemi reprezentoval všude ve světě tak dobře jako dnes nikdo jiný.
Po dlouhé těžké nemoci zemřel v noci ze středy na čtvrtek světově proslulý český dirigent Jiří Bělohlávek. Bylo mu 71 let.
Autor je hudební publicista