Napsat o malých divadlech víc už snad ani nešlo

„... o tom pozoruhodném jevu, jímž byla koncem padesátých let a v letech šedesátých ‚malá divadla‘, jsem nikdy žádný dnešní solidní text nečetla. A přitom ta malá divadla...“píše ve svém Posledním slovu Petruška Šustrová a následuje čtrnáct řádek chvály malých scén. Jako jeden z dlouhé řady autorů stovek publikovaných stran, knih i recenzí na dané téma si s citovanou větou z pera mé oblíbené komentátorky moc nevím rady. Když pominu absurdní možnost, že by jindy soudná, sečtělá autorka cítila potřebu dávat na odiv svou nesečtělost, vychází mi, že všechny ty publikované, starší i novější, většinou však opětovně vydávané texty mých úctyhodných kolegů a kolegyň Hořínka, Císaře, Grossmana, Urbanové, Koskové, Lazorčákové, Roubala, Ruta, Janouška, Hermana, Dvořáka, Koláře (omlouvám se desítkám dalších) nebyly „solidní“... Solidní nebyly ani mé Proměny malých scén či Z dílny malých scén, ani novější časopisecké i knižní studie Malá divadla jako hnutí, Nebyl jen Semafor a Zábradlí, ani Kolářova kompendia typu Jak to bylo v Semaforu? Ba solidní nebyla ani kolektivní knižní řada Pódia z krabičky, Divadla svítící do tmy 1–2 (2005–2006–2007) a v nich studie Císařovy, Vedralovy? I když ani tady všude nebylo zdaleka řečeno poslední slovo (chybí například solidní monografie o „předléblovském“Zábradlí), vím jedno: kéž by bylo všechno v naší novější kultuře a dějinách posledních šedesáti let tak podrobně knižně i časopisecky zreflektováno a zdokumentováno jako malá divadla!