Jardovy frajersky odvážné překlady
Ani si nejsem schopen vybavit čas, kdy jsem v pátek zesnulého přítele Jardu Kořána neznal, tak hluboko se vryl do mého života. Byl to muž s nakažlivou tvořivostí a právě to nás muselo svést dohromady. Uvedl mě do světa Kurta Vonneguta a Kena Keseyho, ale hlavně uvedl tyto dva kultovní americké prozaiky a jejich světy do povědomí a knihoven tisíců čtenářů v této zemi. Oba totiž přitažlivě „počeštil“, což vlastně ve filmu zcela vědomě a plánovitě udělal s Přeletem přes kukaččí hnízdo i režisér Miloš Forman. Totalitní „kombajn“psychiatrické léčebny řízený „velkou sestrou“nám až příliš připomínal u nás vládnoucího „velkého bratra“.
Já se těšil z Jardových frajersky odvážných překladů, jak mi je dával postupně číst – stejně frajersky odvážných, jako byly americké originály. Rád jsem je doprovázel doslovy, když knižně vyšly, čemuž se vlastně dodneška divím, že se to zásluhou chvályhodného úsilí kamarádů redaktorů vůbec podařilo.
Jaroslav toho v životě zvládl hodně, a to jako zajímavý autor, vynikající překladatel, nápaditý organizátor, fotograf, skvělý vypravěč (a také fabulátor), všestranný milovník hodnotné kultury, člověk s vyhraněným osobním vkusem a zodpovědný občan. Sedmdesátkou knih, které nezapomenutelně přeložil, obohatil nejen naši znalost anglické a americké literatury, ale také naši vlastní řeč.
K velmi intenzivní spolupráci jsme se sešli jako členové Jazzové sekce. Rozhodli jsme se připravit antologii současné americké poezie. Byly to roky, během nichž jsme z desítek básnických osobností a ze stovek básní skládali dohromady knížku, která měla představit naše vnímání amerických básnických modernistů. Pingpongovým způsobem putovaly vybrané básně a jejich překlady po léta mezi Prahou, Olomoucí a Ostravou s tím, že jsme si řekli, že Jarda umí lépe česky a já zase lépe anglicky. A moc jsme si to oba užili. Knížku čtrnácti vybraných básníků a básnířek jsme dokončili v roce 1989 a měla vyjít v pololegální edici Jazz-petit. Bdělí strážci pořádků tomu ale zabránili a rukopis údajně zničili. Konec roku nás oba zastihl v nových životních rolích – Jarda se stal prvním polistopadovým primátorem Prahy a já prvním svobodně zvoleným univerzitním rektorem v zemi. Naše antologie, na níž jsme pracovali prakticky jedno desetiletí a kterou jsme nazvali podle Roethkeho básně Dítě na skleníku, měla po zásahu policie zmizet ze světa. Ale nestalo se tak, a to zásluhou přátel v nakladatelství Odeon, kteří z rukopisů, které jsme ještě naštěstí měli schované na chalupách, knihu vydali. Antologie nakonec byla vybavena elegantněji, než kdyby bývala vyšla v Jazz-petitu, i když čtenářský ohlas by ve skromnější podobě měla nejspíš větší.
S Jardou jsme se vídávali docela často i v nových postech v porevolučních letech. Byl jedním z mých hostů ve Večerních rozmluvách na olomoucké univerzitě; spolu jsme radili při výběru laureátů Ceny Vize 97 Dagmar a Václava Havlových. V posledním čase, kdy se u něj objevily zdravotní problémy, jsme se pak viděli méně často. A musím říct, že mi chyběl, protože byl vždycky plný nápadů a donedávna i zajímavých tvůrčích plánů. Po té nejnovější a velmi smutné zprávě o Jaroslavu Kořánovi vím, že mi bude chybět velmi intenzivně a bolestně. Stejně jako naší kultuře a občanské společnosti. JOSEF JAŘAB
Jaroslav Kořán byl zajímavý autor, vynikající překladatel, nápaditý organizátor, fotograf, skvělý vypravěč, člověk s vyhraněným vkusem, zodpovědný občan