ŽIVOT ZA PROTEKTORÁTU: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY Cesta do vlasti vedla vzduchem

Jediný použitelný prostředek, který byl schopen dopravit paravýsadky do protektorátu, byla letadla britského Královského letectva (RAF). Ovšem i pro ně to byl úkol dotýkající se limitů technických možností – pro Brity nebyl problém zásobovat např. odboj ve Francii, protektorát však už byl na hranici doletu tehdejších strojů.

To prokázaly jak první pokusy o bombardovací nálety, tak i první výsadky (operace Benjamin) – dvoumotorové britské střední bombardéry Armstrong Whitworth Whitley měly co dělat, aby se k cíli dostaly. Teprve nasazení těžkých čtyřmotorových bombardérů Handley Page Halifax s takřka dvojnásobným doletem umožnilo tento problém překonat.

Neztratit se ve vzduchu ani na zemi

Operační lety nebylo možné vysílat kdykoli v roce. Jen dlouhé noci mohly skrýt osamělá, dlouhou vzdálenost překonávající letadla před německou protiletadlo- vou obranou, proto se lety mohly uskutečnit jen mezi srpnem a dubnem. Paradoxně se létalo hlavně o měsíčných nocích, které pomáhaly při orientaci. Zimní období přinášelo často zhoršené počasí, se kterým si musely posádky letadel poradit a jež se nezřídka podepsalo na špatné navigaci výsadků. Výjimkou nebyly ani neúspěšné lety, při kterých se nepodařilo najít doskokovou plochu, a výsadek se tak musel kvůli ztrátě orientace vrátit.

Pro dopravu parašutistů sloužila 138. peruť RAF zvláštního určení. V jejím rámci operovala i československá posádka poručíka Leo Anderleho, která v roce 1942 vysadila v protektorátu skupiny Out Distance, Bioscop, Bivouac, Intransitive a Antimony. Létala také do Francie, Nizozemska, Lucemburska či Rakouska. Extrémní nebezpečnost těchto operací se bohužel potvrdila při operačním letu na Maltu v prosinci 1942, kdy byl jejich Halifax sestřelen a posádka zahynula.

Výsadky při letu doprovázel českoslo- Problém doletové hranice nutné pro dopravu výsadku z Velké Británie až na území protektorátu vyřešilo až nasazení čtyřmotorových bombardérů Handley Page Halifax venský dispečer, kterého dodávala Zvláštní skupina D. Ten připravoval skupiny k seskoku. V první vlně výsadků tuto funkci – jež hrála také roli psychologickou – plnil štábní kapitán Jaroslav Šustr.

Vlastní seskok otvorem v podlaze nijak speciálně neupraveného bombardéru kladl velké nároky na synchronizaci, protože i jakékoliv sebemenší zpoždění mohlo při rychlosti bombardéru (byť letěl ve chvílích, kdy výsadek opouštěl jeho palubu, pouhých cca 200 km/h) znamenat, že členové skupiny přistanou až kilometry od sebe a na místě seskoku se nesejdou – jak se také stávalo.

Po přistání se museli parašutisté převléknout z kombinéz do civilního oděvu, ukrýt padáky a přivezený materiál (zbraně, vysílačky, výbušniny apod., které byly shazovány ve zvláštních nákladních zásobnících) a vydat se hledat záchytné adresy spolehlivých lidí, které obdrželi v Londýně, přes něž mohli dále rozvíjet svou činnost a plnit zadané úkoly.