Trénujeme hokejové stroje bez duše
Luděk Bukač (81)
Češi se v kolektivních sportech vždycky dokázali odlišit od ostatních týmů. Tuto dovednost ale podle trenéra mistrů světa z let 1985 a 1996 Luďka Bukače národ pomalu ztrácí. Podle něj je to špatným přístupem k práci s mládeží. „Učíme se od vzorů ze zahraničí, místo abychom se snažili zůstat originální,“říká v rozhovoru pro LN legendární kouč. Na to, že český přístup k hokejové mládeži má mezery, nyní upozornila i ombudsmanka. Rodiče často musejí za přestup dítěte do jiného klubu zaplatit až 70 tisíc korun. To vytváří nesmyslné síto.
LN Jak hodnotíte současnou situaci v českém hokeji?
Poté, co skončilo mistrovství světa, jsem nikde neobjevil prakticky žádné hodnocení ve smyslu analýzy. Můžu říct tedy jen svůj dojem. A ten je, že prozatím se nám nedaří dosáhnout toho, abychom byli tam, kde jsme byli vminulosti. Nezaostáváme moc, ale přesto ano. Řada věcí nám chybí, především práce s mládeží. Dnes nevychováváme individuality, nevychováváme tvořivé hráče, nevychováváme hráče, kteří rozhodují o výsledku.
LN Proč má právě český hokej problémy při práci s mládeží?
To se netýká jen hokeje. Stejné nebo podobné máme i v jiných sportech. Ať to byl fotbal, basketbal, házená nebo volejbal, v minulosti jsme se odlišovali od soupeřů, se kterými jsme hráli. Avšak typicky českou nápaditou hru jsme ztratili. Ukázala to olympiáda, ukazují to veškerá mistrovství světa.
LN Jaké to má příčiny?
Změnila se doba, a to skutečně dramaticky. Nejen politické poměry, ale i poznání a věda. V poznání člověka vědci udělali neuvěřitelný pokrok, zejména evoluční biologové a neurologové. Přišli s tím, že – a to je velká změna – člověk je emocionální bytost mající rozum. A celý náš trénink je stavěný obráceně, tedy podle principu, že člověk je rozumová bytost mající emoce. V tom je strašný rozdíl a ten trénink se v tom strašně liší. Zvlášť trénink s dětmi.
LN V čem ten rozdíl spočívá? Trénujeme tak, že vytváříme vlastně mašiny, živé stroje o určitém výkonu. Kdybych to řekl obrazně: někdo má pět koňských sil, někdo šest a někdo sedm. Chybí nám ale to hlavní, to mentální, co se musí trénovat. Trénujeme jen pohybový stroj, ale potřebujeme trénovat ten vnitřní, tajemno či duši. Potřebujeme totiž oživit tu nejprimitivnější část mozku, pramozek či mozek z pravěku.
LN Dříve byli Češi schopní vychovávat individuality, které umí rozhodnout zápas?
Když jsme trénovali v minulosti a trénovali nás naši neškolení, ale dobří trenéři, nepřemýšleli nad tím tolik a řídili se zdravým selským rozumem. Dnes se tomu říká přirozenost. Prostě trénovali s dětmi jejich přirozenost. Rozdíl je v tom, že oni trénovali děti emočně, zatímco teď z nich děláme stroje. Trénujeme je pouze rozumově, instruktivně. Jenomže rozum se s emocemi v dětství neprolíná. Přitom právě emoční složka zraje a utváří se v dětství. Děti proto musí být svobodné, ne být uvázané v okovech přestupního řádu a tabulkového odchodného.
LN Zmiňujete přestupní řád. Podle něj mají hokejové kluby nárok na odchodné. Týká se to také přestupu školou povinných dětí. Odchodné pak často uhradí rodiče novému klubu formou sponzorského daru, ten pak peníze pošle mateřskému oddílu. Je to špatně?
Je jednoznačné, že v dětství – a v hokeji či sportu obecně může- me považovat za dětství dobu až do deváté třídy – musí panovat svoboda rozhodování a volba z mnoha možností. První krůčky učíme děti tím, že jim dáme svobodu. Hru se musí učit v celku, musí se učit vzájemnou spolupráci, čtení hry a reagování v různých herních situacích.
Právě síla prožitku obstarává harmonizaci hlavy a těla, to opomíjíme. Ve sportu je to jako ve škole. Dáte dítě do školy a náhodou má dobrého učitele. Může se ale stát, že ho tam dáte a dítě trpí. Když ztratíte rok či dva, je konec. Musí panovat svoboda výběru. Vezměte si, že někdo má osmiletého nebo desetiletého kluka, sem tam se zajde podívat na trénink a vidí, že trenér nedělá, co by měl, a že kluk musí jít někam pryč. Pak musí rodič sáhnout do kapsy a zaplatit dost velké peníze. To je vůčimladým lidem surové.
LN Co se tedy musí v českém hokeji při výchově dětí změnit?
Dřív děti chodily strašně rády do Sokola nebo do Skautu, těšily se na to, protože tam byla ohromná seberealizace. Ale nyní už od dětství panuje zaměření na výkon. Učíme je bruslit, přihrávat, střílet, ale přitom bychom je měli zaměřit na vlastní seberealizaci. Aby se na hokej těšily, aby se ho učily v celku, aby se učili jeden od druhého. V dětství se hokejisté naučí rozhodovat se emocionálně. To je okamžité, bezprostřední a spontánní. A hráč musí hrát spontánně a musí se rozhodovat sám. Vybrat si tu nejlepší možnost. A to ty děti absolutně ztrácejí.
LNZ toho pak vznikají ty zmíněné stroje?
Ano, když je učíme dovednosti, je to instruktivní učení. Potřebujeme učit hlavu. Dát dětem silný zážitek. Spousta trenérů je přesvědčená, že je možné hokej naučit rozumově, ale když to máte dělat emočně, z hloubi duše, to je úplně jiné učení. Když chceme mít dětí na hokeji hodně, protože je spousta skrytých talentů, na to vůbec nemůžeme jít s rozumem. Musí to být jako dřív, kdy děti přišly na hřiště a celé odpoledne hrály. Dětem do 14 let se zkrátka v hokeji musí líbit. A když se jim to někde nelíbí, měly by mít možnost to zkusit jinde.
LN Dobře, ale jak má změna přístupu vypadat v praxi?
V dětském hokeji by mělo být ve skupině co nejmíň hráčů, aby hráli na dvě pětky. Hráli a odpočinuli si a zase hráli a odpočinuli si. Když dítě hraje ve třetím útoku, už je diskriminované. S dětským hokejem se něco musí udělat. Rozhoduje totiž nejen prostředí, tedy kvalita klubů, a nejen genetika, tedy fyzické předpoklady hráčů, ale i možnost seberealizace. O naše trenéry není v zahraničí zájem. Nemáme trenérskou kapacitu, stejně jako nemáme hráčské individuality. Je potřeba něco změnit a trvá nám to hrozně dlouho. Trénovat mládež je zcela jiná odbornost než dělat profesionální sport. Dnes ale o výchovné práci rozhodují profesionální funkcionáři a to není dobře.
LN Máme hledat vzor v zahraničí?
Když si vezmete vzor, už nikdy nebudete originál. My jsme byli vždycky ve sportu originální. Musíme samozřejmě sledovat, co se ve světě děje, ale nemůžeme si brát příklad třeba z Kanady. Musíme vědět, co se dělá v Kanadě, ale nemůžeme se zbavovat toho, co byla naše největší síla – že jsme Češi, že to je český hokej, český fotbal či český tenis. Na tom musíme stavět, dnes to neděláme a koukáme se slepě jinam. To je polovzdělanost.
Když se díváte, jak někdo vytváří hodnoty, a chcete to kopírovat, tak tomu nerozumíte. Ale když víte, jak to pochopit, a když víte, jak pracujete vy, můžete něco použít, něco změnit. Pořád
bývalý československý hokejista, trenér a pedagog
pomohl České republice pořídit sedm medailí, dvě jako střední útočník, zbytek v roli kouče. Dvě z toho byly zlaté.
po skončení hráčské kariéry trénoval kluby Sparta Praha, VSŽ Košice a Motor České Budějovice
před převratem trénoval národní reprezentaci v letech 1979 až 1985. Prvním velkým momentem bylo zlato právě z roku 1985, protože jím Čechoslováci sesadili Sověty z první příčky, kde byli od roku 1978.
posléze koučoval týmy Rakouska a Německa, k českému se vrátil v roce 1996 a opět své svěřence dovedl k zisku mistrovského titulu
proslavil se jako trenér, klade důraz i na teoretické poznání, vzdělával se na stážích v Kanadě a Sovětském svazu
napsal o hokeji řadu odborných pojednání
v roce 1991 založil se synem, také trenérem, hokejovou školu který
ale musíte zůstat originální. Vždyť pokud jde o sport, naši předchůdci nám tu zanechali víc než solidní genetický fond.
LN V čem přesně spočívalo to české specifikum kolektivních sportů?
Byla to svoboda na hřišti. Dneska je to hodně instruktivní a taktické, svázané týmově. Při výchově je zásadní, aby se hráč nejprve naučil hrát svoji hru, a teprve pak se může začít učit hrát hru, kterou mu diktuje kouč. Svoji hru, která mu sedí podle organismu, povahy, nátury. Hrát svoji hru znamená, že sportovec umí reagovat v různých situacích, dokáže udělat kličku a překonat soupeře. Teprve až se naučí toto a získá sebejistotu a důvěru v sebe sama, pak může začít plnit pokyny kouče. Ale naši hráči to neumí a plní jen pokyny trenéra.
LN Zkuste dát závěrem radu, jak by se to dalo zvrátit.
Podívejte, hráč vnímá herní situace dvojím způsobem, jednak čtením, tedy rozumem, to je ta vědomá rovina, a jednak pociťováním, to jsou emoce. Sice spoluhráče nevidí, ale ví, že ho tam má. Ví to po paměti a to se nedá naučit rozumem, to se učíte v dětství. Cílem by tedy měl být sofistikovaný návrat k přirozenosti. Využít přirozený potenciál dětství. Měli jsme líhně talentů, jako je Kladno, Litvínov, Pardubice nebo Jindřichův Hradec. Tam trénovali s obrovským srdcem a vychovali světové hráče. To potřebujeme nazpátek.
Při výchově je zásadní, aby se hráč nejprve naučil hrát svoji hru, a teprve pak se může začít učit hrát hru, kterou mu diktuje kouč