Ani Trump neumí čarovat

Bez ohledu na odchod USA od klimatické dohody technologie mění globální energetiku

Před dvěma lety mě v zimě pozvali, abych promluvil na sjezdu evropských majitelů benzinových pump. Měli tam veselo asi jako u detroitského výrobce dostavníků v roce 1910. Několik týdnů předtím se totiž světoví státníci v Paříži dohodli, že chtějí globální ekonomiku společně zbavit návyku na uhlí, zemní plyn – a také na ropu. Málokomu to udělá tak velký bolehlav jako právě benzinkám. Automobilky se naučí v novém světě žít. V posledku pro ně není důležité, jestli vyrábějí vozy se spalovacími motory nebo elektromobily poháněné solárními panely či atomovými elektrárnami. Přechod na novou technologii jim přidělá spoustu práce. Nicméně dříve či později se přizpůsobí. Ale pro pumpaře je to naprostý konec.

Přesto byli viditelně pragmaticky smíření s osudem. Delegáti benzinek očividně brali dohodu za hotovou věc. Postupně zavřou kasy a začnou podnikat v něčem perspektivnějším. Přitom si uvědomovali, že mají ještě dvě nebo tři desetiletí času. Namísto rozčilení jenom chtěli, aby proměna byla spořádaná a dobře připravená. Donald Trump ale minulý týden s velkou slávou rozhodl, že USA od Pařížské smlouvy odstoupí. Měli by pumpaři vydechnout úlevou a chystat nové plány na důchod? Kdyby mě pozvali znovu, poradím jim, aby nečekali žádný velký obrat. Mluví proti němu několik silných důvodů.

Především prezidentovo prohlášení je ponejvíce symbolické. Američané prozatím od žádného ujednání neustoupili a hned tak ani neustoupí. Pařížský pakt má podobná pravidla jako jiné globální smlouvy. Platit začne na podzim 2019. Pokud se posléze kterýkoli stát rozhodne vystoupit (a Trump vlastně jenom anoncoval, že tak hodlá učinit), nastartuje roční lhůta, po níž členství zaniká. Když si termíny sečtete, vyjde vám, že USA přestanou být signatářem 4. listopadu 2020. Což mimochodem, neuvěřitelnou shodou náhod, je přesně den po příštích prezidentských volbách.

Veletoč v Bílém domě

Přesto kvůli veletoči v Bílém domě globální diplomacii poněkud tuhnou tváře. Hlav- ní plus Pařížské smlouvy tkví v tom, že se na ní dokázal shodnout celý svět: Američani, Evropané a Číňané, Indové i Brazilci, Indonésané nebo celá Afrika. Prozatím se spíš zdá, že si Evropa s Čínou ochotně rozeberou uvolněný prostor a poslouží jako magnetický pól nových technologií. Leč rezignace sice jenom jediné, ale druhé nejdůležitější země je nemalý trabl.

Pařížská smlouva totiž obsahuje ústupky ve prospěch bohatších zemí. Trump tvrdí, že Ameriku poškozuje. Ale je to přesně naopak. Diplomati museli uvážit ekonomickou realitu. Přestat s konzumací fosilních paliv je komplikovanější než od počátku dát přednost jiným položkám v energetickém menu. Proto Evropa nebo USA v přepočtu na jednoho obyvatele dostaly snadnější úkoly než asijské země. Spojené státy by podle smlouvy v roce 2030 měly vypouštět nejvýše 17 tun oxidu uhličitého na hlavu. Čína zhruba 10 tun. Americké adieu může torpédovat složitou rovnováhu, kterou dohoda po letech vyjednávání vytvořila.

Každopádně tohle všechno je jenom poli- tika. Sebevětší diplomatický náraz do zdi sotva nějak pozmění trajektorii světové energetiky. Pařížská smlouva asi pumpaře netěší. Jenomže mnohem hmatatelnější a naléhavější malér pro ně znamenají technologické trendy. Elektromobily, donedávna vychytávka pro technické fajnšmekry, se blíží našim každodenním životům. Výrobní cena lithium-iontových baterií od roku 2007 každých dvanáct měsíců klesala o 14 procent. Dva švédští vědci posléze porovnali tempo se staršími prognózami. Spočítali, že nejoptimističtější předpovědi podcenily průměrnou rychlost inovací přibližně o rok a špičkové firmy o pět let. Spotřeba ropy v autech bude v příštích dekádách klesat a Trump na to nemá sebemenší vliv.

Hlavním znečišťovatelem jsou uhelné elektrárny. V roce 2010 jich v USA kouřilo 523. Dnes je 255 z nich uzavřených nebo má podepsané rozhodnutí s termínem, kdy končí. Každých jedenáct dní jedna. Prezident Trump slibuje propuštěným horníkům, že obnoví slávu amerických dolů. Ale ve Spojených státech je už levnější postavit a provozovat větrnou či plynovou elektrárnu. Také čínská poptávka po uhlí už čtvrtým rokem klesá. Dvě třetiny větrných turbín staví rozvojové země. A na Evropu připadá pouhá desetina z nových solárních panelů. Nové technologie nám mění globální energetiku před očima. Trump to může zastavit, leda by se kromě populisty stal také kouzelníkem.

Přestat s konzumací fosilních paliv je komplikovanější než dát od počátku přednost jiným položkám v energetickém menu

Český problém

Nicméně možná máme bližší starosti než Bílý dům. V tuzemsku vládní a opoziční politici Trumpa svorně odmítli. Bez sebemenší ironie: všechna čest. Nebývá zvykem, aby se naši ministři tolik zajímali o světovou politiku. Ale Česko je jednou z posledních dvou zemí Evropské unie, které Pařížskou smlouvu doposud nedokázaly ratifikovat. Poslanecká sněmovna se nad ratifikačními listinami sešla už pětkrát. Ani jednou však nedokázala své porady dotáhnout až k hlasování. Nekonečný příběh začíná vypadat poněkud trapně. Českou globální čest mají v rukou dvě stovky mužů a žen v poslaneckých lavicích.