Pragmatické ano armádě EU

Ve stínu evropské návštěvy Donalda Trumpa, jeho tlaku na NATO a dokola opakované mantry výdajů na obranu ve výši dvou procent HDP zaniklo vítězství jiného nového prezidenta. Emmanuel Macron a jeho silná víra v Evropskou unii by neměla ujít našemu zájmu. Vrací totiž na stůl téma společné evropské obrany. V dnešním nevyzpytatelném světě musí být Evropa schopna vzít odpovědnost za svoji bezpečnost více do vlastních rukou.

Téměř před rokem jsme zažili šok z brexitu a je jisté, že situace v Evropské unii není právě růžová. Nicméně zítra, 9. června 2017, se v Praze pod záštitou premiéra Bohuslava Sobotky chystá důležitá schůzka evropských politiků včetně předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera k obraně. Chápu to jako velkou příležitost posunout tuto debatu z roviny úvah blíže k reálným rozhodnutím. Protože jednou z cest, jak se dostat z integrační deziluze, může být budování společných vojenských a bezpečnostních kapacit. Ne, nemám tím na mysli budování evropských tankových divizí a už vůbec ne nechat cizí politické elity rozhodovat o nasazení českých vojáků. Představuji si spíše jednotky v národní podřízenosti na politické úrovni, ale s přechodem do podřízenosti společného vojenského velitelství v době krize. To by předpokládalo výcvik podle společných programů a financování ze společného rozpočtu.

Starat se o vlastní bezpečnost

Nelze si nevšimnout určité skepse v české společnosti vůči evropské integraci. Snažme se ale dívat na naši pozici v kontextu bezpečnostní situace v okolí Evropy a dlouhodobých bezpečnostních zájmů České republiky. Na Východě zůstává především velmi výbušná situace na východě Ukrajiny. Na jihu hoří konflikty v sužo- vané Africe a na Blízkém východě najdeme všechny možné bezpečnostní hrozby od rozpadlých států přes terorismus a zdroje mezinárodní migrace. Tyto regiony potřebují naši pozornost a je lepší pomáhat místním bezpečnostním silám, než problémy řešit teprve poté, co vstoupí na půdu EU. Chceme-li odstrašující případ, kde nezasahujeme v dostatečně silném rámci EU, přičemž bychomměli, podívejme se na dovolené v Itálii kousek přes moře do Libye. Nestabilní Libye představuje obrovské bezpečnostní, ale i ekonomické riziko pro EU a místní úřady dnes jen těžko zvládají v zemi obnovit pořádek a bezpečnost bez zahraniční pomoci.

Unie musí mít více nástrojů ke zvládání krizí v našem sousedství. To si vyžádá více finančních prostředků a ochoty spolupracovat. Nechceme-li se ale v budoucnu jako Evropa stát pouhým objektem mezinárodního dění neschopným reagovat na vnější hrozby a doufat, že se o naši bezpečnost někdo postará, musíme být připraveni se o naši bezpečnost reálně a dlouhodobě starat.