Brahmsovo rekviem za Bělohlávka
Vneděli se v Obecním domě konal koncert, který se každému vtiskne do paměti. PKF – Prague Philharmonia spolu s Českým filharmonickým sborem Brno provedly pod taktovkou Emmanuela Villauma u nás vzácně uváděné dílo: Německé rekviem Johannesa Brahmse. Ačkoli to byl plánovaný abonentní koncert, odchod Jiřího Bělohlávka mu dal ještě jiný rozměr.
Právě PKF (Pražská komorní filharmonie) je totiž s jeho osobností spojena nejvýrazněji – jako se svým zakladatelem a dlouholetým uměleckým šéfem, kterého hráči respektovali a měli k němu velmi osobní vztah. A navíc, Pražská komorní filharmonie, podržíme-li se na chvíli původního názvu, je možná nejvýraznější stopou Jiřího Bělohlávka v českém hudebním životě. A jeho orchestr, se kterým shodou okolností vystoupil ještě 7. května v Poličce na svém úplně posledním koncertě, hrál procítěně a soustředěně.
Začali jsme orchestrem, ale pro vyznění Brahmsova rekviem je rozhodující sbor. A provedení Českého filharmonického sboru Brno se sbormistrem Petrem Fialou bylo jedním slovem dokonalé. Především vyrovnaností zvuku a soustředěním na každou frázi. Dirigent Villaume do provedení vnesl smysl pro kontrast, ale i velmi zajímavou práci s dynamikou a celkovou stavbou. Ze dvou sólistů víc zaujal jemně spanilý soprán Kateřiny Kněžíkové, byla výrazově přesvědčivější než pozvaný barytonista Američan Lucas Meachem.
Protestantská tradice
Koncert si atmosférou nezadal se závěrečným koncertem Pražského jara. Brahmsova skladba se navíc koncepcí velmi podobá Pendereckého Sedmé symfonii. Také má sedm částí na vybrané biblické texty, tady z Lutherova německého překladu, působí slavnostně a celkově meditativní ráz přerůstá na několika místech do skutečné monumentality, ale vždy se vrací zpět do komorní intimity. Brahms je méně okázalý než Pendereckého Sedm bran jeruzalémských. Protestantská německá tradice je nám bohužel málo blízká a Brahmsovo rekviem je v uvádění daleko za Mozartem, Verdim a Dvořákem. Provedení jako toto nedělní je u nás ještě dnes dramaturgický počin, ač je to jinak velmi slavné dílo. Stejně jako někdejší Bělohlávkovy nahrávky všech Brahmsových symfonií.
Oba protagonisté, sbor i orchestr, sdílejí ještě jeden úděl: jsou zavedenými uměleckými tělesy mezinárodního renomé, která nemají stálého zřizovatele a rok od roku řeší, jak přes grantové žádosti zajistit dostatek financí. Pokud se má úroveň udržet, musí se konečně najít způsob, jak tyto subjekty osvobodit od těchto každoročních starostí. Systémový a důstojnější způsob, jak zajistit oběma tělesům zázemí, je však stále v nedohlednu – přitom umělecky si ho zaslouží stejně jako všechny stávající příspěvkové organizace.
Autor je redaktor ČRo