Učebnicové selhání
Britská politika nabízí více nejistot než jistot. Ničím jistá si nemůže být ani Theresa Mayová
Základní poučení z parlamentních voleb ve Velké Británii spočívá v tom, že politická moc ani podpora veřejného mínění nejsou v demokracii nikdy jisté a zdánlivě i ten největší outsider může uspět, zatímco favorit může selhat a prohrát. Tato otevřenost a nahodilost politické volby však není slabostí demokracie, jak tvrdí její kritici, ale naopak hlavní předností, protože nutí všechny současně k nejlepšímu výkonu i obezřetnosti a respektu vůči soupeřům.
Britská premiérka Theresa Mayová selhala v obou směrech, protože její kampaň byla mdlá, nepřesvědčivá a založená na předpokladu, že labouristického vůdce Jeremyho Corbyna přece nikdo nemůže brát vážně. Volební kampaň konzervativců vejde do historie jako učebnicový příklad špatně vedeného boje, protože ztratit dvacetiprocentní náskok z počátku předvolební kampaně a vyhrát rozdílem pár procent vyžaduje mimořádnou neschopnost.
Zrovna tak bychom se ovšem neměli nechat strhnout davem labouristických příznivců, kteří společně s Jeremym Corbynem hovoří o „neuvěřitelném vítězství“a již dnes slibují zářné zítřky a světlou budoucnost. Labouristé totiž prohráli v celonárodním počtu hlasů a k zisku parlamentní většiny jim chybí přes šedesát křesel v parlamentu. Jak tedy hodnotit parlamentní volby a vyhnout se přitom politické propagandě i komentářům, které mají nanejvýš hodnotu věštění z kávové sedliny politiky?
Úspěch a vítězství
Existuje základní rozdíl mezi politickým úspěchem a vítězstvím. Jestliže budeme politiku chápat jako možnost mocensky ovlivnit společenský vývoj, musíme za vítěze považovat toho, kdo získá moc k prosazení vlastního politického programu, nebo alespoň jeho části. Naproti tomu za úspěch můžeme kromě vítězství považovat i každé posílení vlivu nebo pozic, z nichž lze o moc bojovat v příštích volbách.
Labouristé pod vedením Jeremyho Cor- byna tak lze označit nanejvýš za úspěšné poražené. Jejich „neuvěřitelný“úspěch spočívá v tom, že se jim podařilo vnitřně rozpolcenou a brexitem oslabenou stranu nejen zachytit ve volném pádu, ale nečekaně dovést i ke slušnému výsledku, ačkoli ve srovnání s minulými volbami získali navíc jen třicet dva křesel. Corbyn je sice nejradikálnější předseda strany v jejích dějinách, který má slabost pro autoritářské režimy i extremistická hnutí, ale jeho týmu se v předvolební kampani podařilo přesně vystihnout základní sociální a ekonomické problémy dnešní Británie, ve které kvalita veřejných služeb rapidně klesá, zatímco náklady na živobytí běžných občanů rostou stejnou rychlostí.
Naproti tomu kampaň konzervativců jako kdyby byla zcela z jiného světa a neustále se v ní jen opakovala potřeba „silné- ho a stabilního vedení“země, se kterým se automaticky a arogantně již předem identifikovala právě vláda Theresy Mayové. S podobnou samozřejmostí ovšem vystupovala i vůdkyně skotských nacionalistů a předsedkyně skotské vlády Nicola Sturgeonová, která zase proevropským Skotům slibovala další referendum o nezávislosti. Obě političky a jejich strany tak můžeme označit za neúspěšné vítěze, protože si sice i po volbách moc udržely, ale vyšly z nich podstatně oslabené. Zatímco skotští nacionalisté uznali, že další referendum není na pořadu dne, nové premiérské křeslo Theresy Mayové je již dnes nesmírně vratké a jen hrozba dalších voleb a celkového politického chaosu jí umožnily do něj dočasně usednout.
Jaký brexit?
Abychom ovšem britskou povolební situaci popsali v jejím celku, zbývá zeptat se, jestli v ní také můžeme nalézt úspěšné vítěze a neúspěšné poražené. Za úspěšné vítěze lze určitě označit radikálně konzervativní a konfesijně založenou severoirskou DUP, která bude mít nebývalý prostor k ovlivnění celobritské politiky. A neúspěšní poražení jsou liberální demokraté, kteří se kromě zelených jako jediná strana postavili jednoznačně proti brexitu. Jejich zisky jsou minimální, podpora slabá a možnost ovlivnit politiku země prakticky nulová.
Na první pohled se tedy zdá, že tyto volby přinesly také definitivní porážku pro Evropskou unii a všechny, kdo si přáli co nejvíc zmírnit, ne-li přímo zvrátit loňské referendum o brexitu. Výjimkou je požadavek DUP, aby i po brexitu zůstala hranice mezi Severním Irskem a zbytkem ostrova otevřená. Slabá pozice příští vlády nicméně otevírá možnost nejrůznějších parlamentních vyjednávání a ústupků včetně změkčení podmínek brexitu, které budou prosazovat i konzervativci zvolení v proevropském Skotsku. Po brexitu a posledních dvou parlamentních volbách by se však politický vývoj ve Velké Británii odvážil předvídat jen úplný hlupák. Alespoň v tomto ohledu zde mají všichni jasno!