Na vlně macrománie
Francouzský prezident asi převálcuje i parlament
ONapoleonovi se traduje, že když někoho povyšoval na generála, štábu se ptal: „A má ten muž štěstí?“Věděl, že ač jde o úspěšného důstojníka, pro úspěch na absolutní špičce je zapotřebí něco, co nelze kvantifikovat v testech. Emmanuel Macron bývá přirovnáván k Napoleonovi – počínaje mládím přes cílevědomost až po zálibu ve vojenské terminologii. Název hnutí Republika vpřed! by možná okouzlil i Napoleona. Po neděli lze spekulovat, že Macrona by na generála povýšil. Jak ukázalo první kolo parlamentních voleb, ten muž má přímo z pekla štěstí.
Macronovo hnutí vyhrálo tak výrazně, že úspěch ve druhém kole je už jen formalita. Nový francouzský prezident bude mít v parlamentu tak pevné zázemí, jaké Napoleonovi skýtala armáda. A selže-li, odpovědnost za neúspěch padne jen na něj: tak jako na Napoleona. Teď si však užívá napoleonské ovace. Novotvar macrománie – pamatujete ještě obamánii? – překročil francouzské hranice a začal se používat i v Německu.
To vše posiluje pocit (zhmotňuje se v debatách na webu), že Macron si osedlal kyvadlo dějin. To se loni pohybovalo zleva doprava a obsadili ho hlavně Anglosasové – od Britů, kteří odhlasovali vystoupení z EU, přes Rakušany, kteří hlavou státu málem zvolili Norberta Hofera, až po Američany, kteří hlasovali pro Donalda Trumpa. Pak jako by se kyvadlo dějin začalo pohybovat opačně – od Rakušanů, kteří v reparátu voleb zvolili Van der Bellena, přes Holanďany, kteří podrželi liberála Rutteho, až po Francii, kde Macron vytěsnil radikální národovce (Le Penová) i radikální levici (Mélenchon).
Na první pohled to skutečně vypadá tak, že Macron je šťastlivcem na kyvadle dějin. Ale to je pohled dosti zjednodušený. Pohled na lídry, kteří uspěli. Ale neméně důležitý pohled říká, že za těmito úspěchy se kácejí pilíře společenských a politických systémů konstitutivních zemí EU. Když evropští státníci tleskali liberálovi Ruttemu, jako by neviděli, že holandská sociální demokracie klesla z 38 mandátů na devět a rozkládá se. I za úspěchem Macrona se skrývá poznatek, že francouzští socialisté klesli pod osm procent.
To není kyvadlo dějin, ale zánik tradiční společenské síly ve prospěch – při vší úctě kMacronovi – nějaké osobní mánie. Tím není řečeno, že Macron neuspěje. Jen tolik, že příklad Baracka Obamy a „obamánie“z roku 2008 ukazuje, jak rychle může původní nadšení vyšumět. Zbyněk Petráček