Co s žákem, který syčí a štěká
Peníze, které teď školy dostávají na vzdělávání dětí s problémy, pomáhají, ale zázraky udělat nemohou
Výraznou proměnu českého školství měl přinést školní rok, který právě končí. Prvního září 2016 nabyla totiž účinnosti novela školského zákona, jež garantuje různě znevýhodněným žákům možnost navštěvovat školy hlavního vzdělávacího proudu.
To samo o sobě úplně nové není. Princip spádové školy, který říká, že všechny děti mají právo na přijetí v běžné škole příslušné podle místa bydliště, je tu už skoro dvanáct let. Stejně dlouho předpisy zavazují školy i k tomu, aby takovému žákovi vycházely vstříc. V praxi však řada ředitelů některé děti, jimž by bylo třeba věnovat mimořádnou péči, odmítala s argumentem, že na ně škola prostě není připravena a vybavena. Teď zákon ve všech případech, kdy je to v zájmu žáka, přijetí zaručuje a na podpůrná opatření, k nimž vydal pravidla, slibuje peníze.
Co to znamená pro konkrétní rodinu, jsme se pokusili zjistit s pomocí matky dvou synů, z nichž jednomu byla před třemi lety diagnostikována porucha autistického spektra. „Vždycky se choval atypicky,“říká Dagmar Holá, která kvůli synovi Jakubovi, nyní čtvrťákovi, založila před časem dokonce internetový Atypmagazín pro děti s jinakostí. Podle ní bylo už v první třídě zřejmé, že to škola s chlapcem nebude mít úplně snadné. Totéž ovšem platilo i opačně. Kuba ve škole usínal únavou nebo se až záchvatově vztekal, a i když docela rád počítal a číst se naučil také snadno, domů se nevracel právě ve slunečné náladě.
Diagnóza Aspergerův syndrom padla ve druhé třídě. „Tím pádem získal Jakub status integrovaného žáka s nárokem na asistenta, přesněji asistenta pedagoga, který se ovšem věnoval hlavně jemu,“vysvětluje matka. Od třetí třídy má chlapec také některé úlevy. Například nárok na chvilky odpočinku nebo delší čas pro vlastní kontrolu diktátu. Dnes už je s ním asistentka i o přestávkách, aby pomáhala navazovat komunikaci se spolužáky, kvůli Kubově neschopnosti účastnit se kolektivních her přibylo i osvobození z tělocviku.
Místo stanu paraván
Ke Kubovým zvláštnostem patří však i nutkavá potřeba občas se ukrýt před ostatními do malého, pokud možno dokonce co nejmenšího prostoru, kde je jakoby v noře, sám, neviděn. Ve škole má tendenci schovat se ve skříni, nebo když skříň není, skrčit se například pod radiátor ústředního topení. A tady jsme u těch změn. Co by dřív učitele či učitelku nejspíš jenom rozčílilo, se dneska začíná řešit. „My už nejsme klienty pedagogicko-psychologické poradny, ale přímo speciálněpedagogického centra. A centrum vyšle, když je třeba, do třídy tak zvaný náhled, aby se zjistilo, kde je problém a co se dá dělat,“říká paní Holá. U Kuby ve třídě byla odbornice na autismus letos už dvakrát.
Dělat se totiž dá. Paní Holá dokonce sama poradila: Ideální by byl takový ten plážový ministan na převlékání, vlastně spíš lehká stříška ve tvaru poklopu bez podlážky, co se jenom nadzvedne a lze se pod něj skrčit. Jenže k tomu, aby škola mohla takovou věc pořídit, potřebuje, aby byla ve vyhlášce uvedena jako podpůrné opatření. A ministan tam není, tak Kuba dostane paraván, který ovšem nesplňuje to hlavní, totiž pocit uzavřeného bezpečí v malém prostoru.
Na druhou stranu mu škola má pořídit ještě overball, tedy velký míč, jaký se používá coby balanční pomůcka při rehabilitaci nebo k uvolnění, a také tablet s patřičným softwarem. Každá z těchto pomůcekmá své číslo a svůj devítimístný kód, bez něhož by nemohla být proplacena.
Laminátor je ve dvojce
Číslem se označuje zvlášť i stupeň podpory, který má pomůcka vykazovat. Paraván představuje čtvrtý, tablet třetí stupeň. Pak jsou Kubovi naordinovány ještě drobnosti, jako třeba laminátor a laminovací fólie, jež mají napomoci větší úhlednosti písemností, a tymají v kolonce „stupeň“dvojku. Pro školy bezesporu další administrativní zátěž.
Ovšem nejen administrativní. Věnovat v pětadvacetihlavé třídě speciální pozornost ještě dítěti, které je nastavené hodně jinak než ostatní, není vůbec jednoduché. Učitelé se přitom shodují, že například tělesný nebo i smyslový handicap lze s příslušnou materiální a odbornou pomocí zvládat celkem dobře. Pro školu nemusí být největší problém ani mentální postižení projevující se oslabenými kognitivními schopnostmi. Velmi těžko si ale pedagogové poradí s problémy chování.
Následuje výčet doporučených podpůrných opatření: „Podporovat žáka ve vhodném navazování kontaktů s vrstevníky, nacvičovat rozlišování vhodného a nevhodného chování, podporovat vhodné sociální chování ve vztahu s dospě- lými, zadávat zadání postupně po jednotlivých krocích, poskytovat delší časovou dotaci na odpověď, respektovat zvýšenou unavitelnost v oblasti představivosti, podpořit srozumitelnost zadání vizuálně zpracovaným vzorem, konkrétním příkladem, zpřehlednit a vizuálně vyznačit také všechny změny týkající se organizace vyučování a veškerých akcí pořádaných školou. Zajistit lepší předvídatelnost těchto akcí kvůli lepší adaptaci na změny.“
V kolonce „organizace výuky“pak stojí: „Náhled na výuku uskutečněný dne 4. 1. 2017 ukázal potřebu přímého vedení a podpory chlapce prostřednictvím asistenta pedagoga hlavně formou aktivního povzbuzování k další činnosti a oceňování jeho snahy během celé výuky. Výuka žáka bude probíhat i nadále v kmenové třídě. Zvažuje se navýšení počtu hodin asistenta z 25 na 40 hodin týdně.“
Asistenty už nedotujeme
ních pomůcek a učení se metodiky pro práci s nimi. To vše za plného provozu výuky dalších třeba i devětadvaceti žáků.“
Proč dva cizí jazyky?
Převažuje tedy uspokojení, nebo obtíže? Aleš Koutný připouští, že učitelé to nakonec zvládnou. Starost má však o děti. „Pro mnohé z nich to není dobré,“konstatuje s vysvětlením, žemá namysli především žáky s diagnózou lehké mentální postižení. „Ti, co se dříve vedle základní gramotnosti učili a v malých kolektivech pod odborným vedením naučili pracovním dovednostem a nezávislosti v praktických věcech, se teď mají učit podle stejných osnov jako děti z běžné základní školy. To znamená dva cizí jazyky, fyziku, chemii...“