Češi musejí prorazit bublinu malosti
František Mičánek
LN Nedávno jsme si připomínali 300 let od narození panovnice Marie Terezie, která mimo jiné v rámci vojenských reforem prosadila sjednocení výcviku i výzbroje. Jak je na tom dnešní NATO? Hrají roli národnosti, nebo je třeba Turek bez potíží nahraditelný dejme tomu Estoncem?
Když odečtu Ameriku, problém Evropy pořád zůstává. V dnešním NATO máme 29 kultur a 29 historických zkušeností. S tím souvisí i odlišné vnímání hrozeb a žebříček hodnot. To, co Marie Terezie kdysi v rámci monarchie navrhovala, lze uplatňovat i dnes. Stále se bavíme o standardizaci, o znalosti služebního jazyka, o organizaci, struktuře velení a řízení. Může se zdát, že jsme příliš daleko nepostoupili. Pohybujeme se po spirále – chvíli jdeme dopředu a pak se vracíme a jakoby znovu objevujeme to, co již kdysi existovalo a fungovalo. Jen jsme to jaksi zapomněli nebo s přechodem na jiný politický systém zavrhli. Jediné, kde jsme bezesporu dosáhli pokroku, je oblast vzdělávání a množství znalostí.
LNV Česku se debata omodernizaci Aliance často redukuje na potřebu moderních zbraní. Nejsou ale zbraně dnes přeceňované? Čelíme přece hrozbám, jako je dezinformační válka nebo kybernetický útok, tam nám asi rakety nebo tanky nepomohou…
Proti určitému typu hrozby je třeba použít určité zbraně. Velkou konvenční armádu, i včetně jaderných zbraní, budeme potřebovat nadále k odstrašení asertivních státních hrozeb typu Ruska či Severní Koreje. Spektrum hrozeb se samozřejmě rozšířilo o ty nestátní, kam patří například radi- kální extremismus, nekontrolovaná migrace, kybernetická kriminalita. Tam vám tank nebo letadlo skutečně moc nepomohou. Význam techniky a zbraní často přeceňujeme a zapomínáme na významný faktor, který budeme potřebovat vždy a za všech okolností – jsou jím lidé. Ti stojí za vším a najdete je všude. Tak jak jsou vzdělaní, vycvičení a připravení, tak budou flexibilní a odolní. Bez lidského faktoru nám žádné zbraně nepomohou.
LN Stíhá NATO vzdělávat experty na poli kybernetiky a nových technologií?
Aliance je obranným společenstvím států, a jestlimá něčeho dosáhnout jako celek, pak toho musí dosáhnout jednotlivé členské země. V NATO máme jedinou školu připravující personál na politicko-strategické úrovni a tou je NATO Defense College v Římě. My se snažíme, aby naši frekventanti později ve své práci vnímali svět jako celek, ale přitom nezapomínali ani na detaily. Kybernetický prostor a nové technologie mají samozřejmě svoje místo i u nás, ale především je to o strategickém, kreativním a přitom dostatečně kritickém myšlení. Někteří se s tímto darem narodí – takových strategických talentů je ale velmi málo a historie jich zná jen několik. Většina lidí si ale může tento způsob myšlení vypěstovat, pokud jim dáme odpovídající vzdělání, vedení a praxi.
LN Musí se takové strategické myšlení ale vyučovat na vojenské škole?
NATO Defense College není vojenská škola. My vzděláváme jak vojáky, tak policisty i civilní zaměstnance silových resortů nebo třeba velvyslance a špičkové manažery z ekonomické sféry. V semestru máme zpravidla kolem 50 až sedmdesáti studentů, průměrně z třiceti zemí. V tom je naše škola výjimečná.
LN Zmínil jste i diplomaty. Je diplomacie z hlediska vojenského uvažování důležitá jako jakýsi předvoj silové politiky? V USA se s administrativou Donalda Trumpa zdá, že takovou „soft power“stát ani nepotřebuje…
Někdy je třeba, aby si stát takovou lekci, kterou dnes prochází USA, uštědřil sám. Jinak nemůže procitnout k poznání, že se věci daly dělat i lépe… Svět se nedá řídit jako byznys, ve světové politice nevyhrává vždy ten nejsilnější a diplomacie či schopnost vyjednávání a přesvědčování je pro hledání spojenců samozřejmě velmi důležitá. Evropa se v novodobé historii snažila vždy nejprve uplatňovat diplomatickou nebo ekonomickou sílu. A teprve když to selhalo, došla na řadu silovější řešení. Ekonomika, diplomacie i vojenství by vždy měly být ve vzájemné symbióze, jedině tak lze dosáhnout maxima. Naneštěstí pro nás ti, kdo této symbiózy dokážou nejlépe využívat, jsou naši potenciální soupeři, například Rusko nebo Čína.
LN V čem je výhoda třeba pro českého diplomata, který se přihlásí do vaší školy?
On se vlastně přímo přihlásit nemůže. Každá země má u nás přidělené určité kvóty podle své velikosti a příspěvku do Aliance a ty může naplnit. Třeba na Česko připadají dvě místa na rok, v každém semestru jedno. Nicméně zrovna Česko tutomožnost příliš nevyužívá, zdá se mi, že moc neumíme pracovat se svými lidskými zdroji. Již několikátý kurz po sobě u nás nikdo z Čechů nestuduje. Přitom vlastní kurz je pro členský stát zdarma, hradí se ze společného rozpočtu Aliance a stát hradí studentům jen jejich náklady na ubytování a cestování v rámci kurzu.
Je jasné, že to ubytování v Itálii na pět a půl měsíce něco stojí. Ale výsledek je daleko lepší než absolvovat kurz na běžné národní univerzitě obrany. Naše výuka je mezinárodní, každým rokem předměty průběžně obměňujeme podle vývoje mezinárodní bezpečnostní situace, lektory hledáme mezi nejlepšími dostupnými odborníky z celého světa. U nás studenti pochopí různorodost národních přístupů, navážou kontakty. A ty se hodí vždy.
LN Probíhá výuka po celou dobu jen v Římě?
Nejen tam, v každém kurzu jezdíme na tři takzvané field study, čtrnáctidenní studijní poznávací pobyty. Nejen do Evropy, USA nebo Kanady, ale také do severní Afriky nebo na Blízký východ. Není totiž nic lepšího, než když si může student srovnávat, potvrdit či vyvrátit svoje domněnky získané studiem při setkání s realitou každodennosti. V poslední době to cestování spojujeme i s takovou malou marketingovou kampaní pro naši školu. Většinou má vedoucí delegace možnost se osobně setkat s hlavními funkcionáři ministerstva obrany, velení armády či poslanci. A tam se snažíme vysvětlovat, jak je pro perspektivní personál důležité vzdělávání a kvalitní kurzy před jejich nástupem do mezinárodních organizací. A dá se říci, že se nám daří. Ze států, které byly dříve řekněme váhavé, dnes máme naplněné stavy.
LN A co Česko?
Tady máme ještě co dohánět, Česko je poměrně rezistentní. Dal jsem si jako domácí úkol, že to zlepším. Pokud chcete něco ovlivňovat, musíte být přítomen, musíte být vidět a slyšet, bez toho se pozice národa v mezinárodní politice budovat nedá. Ale abych byl spravedlivý, Česko v tom není samo. Z 29 členských zemí Aliance své studenty do právě probíhajícího kurzu vyslalo jen osmnáct. LN Čím si to vysvětlujete?
Jeden z důvodů jsem již zmínil, tedy relativně vysoké náklady na ubytování. Dalším je dnešní méně početná velitelská struktura NATO. Chybí nám analýzy pracovních pozic v těchto strukturách, u nichž je podmínkou absolvování našich kurzů. Samozřejmě si jako děkan kladu i otázku, zda to, co učíme, odpovídá současným požadavkům a je pro studenty dostatečně atraktivní. V tom podnikáme hodně věcí. Nedávno jsme kompletně zrevidovali výukový plán, a to včetně výukových metod. Chceme, aby byly zajímavé a frekventanty dokázaly vtáhnout. Naším cílem je maximálně pětina výuky formou klasických přednášek, zbytek by měla být aktivní složka ve formě seminářů, diskusí, případových studií a podobně.
LN Takže taková škola hrou?
Přesně tak. My musíme vycházet také z toho, že našim „studentům“je většinou mezi 40 a 55 roky. To je zcela jiný charakter studenta než na univerzitě. S těmito lidmi musíte pracovat s respektem, uplatňovat jiné metody vedení a mentorování. A samozřejmě je obrovský rozdíl mezi národní kulturou a mezinárodním rozhledem jednotlivých studentů. S nadsázkou říkám, že nejen já, ale i naši vedoucí seminářů šlapeme po kulturním minovém poli. Každý člověk má jiný background a jiný hodnotový žebříček. Někdo akceptuje asertivnější způsob jednání, jiný chce zase víc vysvětlovat a naznačovat.
LN A pedagogové to berou?
Nemáme stálý pedagogický sbor, což je velká výhoda. Když zjistíme, že je potřeba otevřít nový tematický okruh, jsme schopni si dobrého vyučujícího najít na trhu. K nám experti jezdí přednášet rádi, mají tu své publikum a NATO Defense College má velmi dobrý zvuk. I když je to podle názvu škola vojenská, aktivních vojáků u nás přednáší minimum. A když, tak z velmi vysokých pozic, případně ti penzionovaní, kteří se po konci kariéry věnují akademické práci. Takže akademici, současní i bývalí politici nebo diplomaté. Každopádně lidé, kteří mají zkušenosti s prací v mezinárodních strukturách, samotné národní hledisko a praxe nestačí.
LN Mnohonárodnostní je i Evropská unie. Přesto nakonec většinou platí to, co řekne Němec nebo Francouz. Jakou s tím máte zkušenost?
V NATO Defense College není důležitá země, ale argumentační síla názoru. Tam i malé země mohou přinést zajímavé myšlenky. A pokud je dobře přednesou a vyargumentují, mají velkou šanci uspět. To mohu jednoznačně potvrdit z vlastní zkušenosti. Velitelkou školy je Kanaďanka, já jsem Čech, můj kolega je Ital. Moji podřízení jsou Francouz a Němec. A vycházíme velmi dobře. Naše síla není v tom, že se snažíme podobat jeden druhému, ale že jsme rozdílní, doplňujeme se a předáváme zkušenosti. narodil se 12. června 1963
vystudoval elektrotechnologii na Vysokém učení technickém v Brně
v roce 1988 se stal vojákem z povolání, později absolvoval válečnou školu letectva v USA
sloužil u protiletadlového vojska, v roce 2002 přešel na generální štáb
kariéru u armády završil v roce 2013 ve funkci ředitele sekce plánování sil českého ministerstva obrany
v letech 2013–2015 vedl Centrum bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany
loni v lednu ho Vojenský výbor NATO jmenoval děkanem NATO Defense College (NDC) se sídlem v Římě, jejím cílem je školit důstojníky s hodností vyšší než podplukovník, diplomaty NATO i zemí EU a pracovníky ministerstev obrany ze států unie
má hodnost brigádního generála v záloze
je ženatý, má tři děti
LN Váš příklad je ale spíše výjimkou. Proč se Češi často nedokážou v mezinárodních strukturách prosadit na vyšších pozicích?
Česko potřebuje prorazit takovou tu domácí bublinu malosti. Máme špičkové vědce, lékaře, diplomaty, sportovce. Ale když se podíváte na oblast vojenství a bezpečnostních studií, zjistíte, že naši odborníci zkoumají a publikují až na výjimky doma, málo jich působí v zahraničí. Naši lidé jsou velmi vzdělaní, ale chybějí jim kontakty na skutečně významné zahraniční instituce a think tanky, nepublikují v některém ze světových jazyků. Proto jsem hlasitě zatleskal, když se Masarykova univerzita rozhodla, že habilitace budou publikovány v angličtině. To je vynikající příklad i pro ostatní vysoké školy a jediný způsob, jak se o nás svět může něco dozvědět.
LN Neskončí to ale tak, že si práci necháte přeložit z povinnosti do angličtiny?
To si nemyslím. Práci obhajujete před komisí, která ji musí posuzovat v jazyce, ve kterém je napsána. A předpokládám, že i obhajoba bude probíhat v cizím jazyce. Myslím, že ta hlavní myšlenka je srozumitelná. Stát se mezinárodně uznávaným odborníkem není jen záležitost expertních znalostí. Musíte být i trochu světoobčanem, musíte umět pracovat s médii, nebát se veřejně vyslovit svůj názor, i pokud není zrovna ten populární a v kurzu.
LN Takže to chce jazyky, vzdělání, zkušenosti ze světa. Není takový člověk pro armádu převzdělaný?
Neznám něco takového, jako je převzdělaný člověk. Podívejte, bavíme se stále dokola o tom, kolik peněz by mělo jít do armádního rozpočtu, do techniky, výzbroje, budov. My máme aktuálně problémy ty peníze správně utratit. Takže si trochu kacířsky myslím, že než se připraví a podepíší kontrakty na nákup materiálu, zbraní a techniky, je třeba dát přebytky do lidí. A nejen jednorázově, ale systémově a dlouhodobě. Velké věci se dají dělat jen s dobře připraveným personálem. Pokud chceme udržet krok s dobou a být atraktivní na trhu práce, musí se každý z nás profesně vzdělávat celý život. A musí na to být i odpovídající tlak nadřízených.
Dáváme peníze do zbraní a techniky, ale na vzdělání se v armádě často zapomíná, říká František Mičánek, děkan prestižní vojenské školy NATO Defense College. Ta se zaměřuje na školení pro plukovníky, generály, diplomaty a pracovníky ministerstev obrany ze států EU. Naši lidé jsou velmi vzdělaní, ale chybějí jim kontakty na skutečně významné zahraniční instituce a think tanky