Recyklace jedné legendy
Minulý týden schválili čeští poslanci velkou většinou napříč politickým spektrem usnesení o tom, že „hrdinové od Zborova se zasloužili o stát“. „S hlubokou úctou a vděčností si připomínáme 1. a 2. července 1917 jako slavné dny naší historie. Oběti československých legionářů přinesly u Zborova velké vítězství a významně přispěly k uznání legitimity zahraničního odboje a našeho práva na sebeurčení. Činy legionářů by neměly být nikdy zapomenuty.“
Bitva u Zborova se stala jednou z konstitutivních legend první republiky, v české imaginaci něčím na způsob „bitvy u Verdunu“. V kontextu války na východní frontě šlo však o bezvýznamnou šarvátku, která jiným historikům než českým nestojí většinou ani za zmínku. Legionářům z Československé střelecké brigády se 2. července 1917 podařil v rámci tzv. Kerenského ofenzivy nečekaný průlom do rakousko-uherských pozic, ruské velení však s takovým úspěchem nepočítalo a nedokázalo jej využít, takže legionáři museli pod tlakem německých a rakousko-uherských záloh zase ustoupit. Legionáři v bojích ztratili 178 mužů, zhruba tisíc jich bylo zraněno. Při akci zajali čtyři tisíce nepřátelských vojáků a ukořistili velké množství výzbroje včetně děl a minometů.
O tom, že by „oběti československých legionářů“v bitvě u Zborova „významně přispěly k uznání legitimity zahraničního odboje“, se dá dost pochybovat. Nepochybně však úspěch legionářů, náležitě využitý propagačně, upevnil pozici československého zahraničního odboje v Rusku, jehož vlastní ozbrojené síly byly po únorové revoluci v rozkladu.
Na bitvě u Zborova je dnes nejpozoruhodnější to, že v ní bojovali Češi proti Čechům. Proti legionářům totiž stály 35. plzeňský a 75. jindřichohradecký pluk, jejichž příslušníky byli většinou Češi. Bitva u Zborova spíše než nějaké hrdinské zúčtování s odvěkými nepřáteli připomíná bratrovražedný boj. Utrpení Čechů na „nesprávné straně“však dnešní legendisté opomíjejí stejně jako za první republiky. A to přesto, že Československá republika se například k důstojníkům, kteří u Zborova veleli rakousko-uherským útvarům, zachovala více než gentlemansky a přijala je do své armády.
Aby recyklace zborovské legendy byla dokonalá, uskuteční se v červenci podle vzoru roku 1927 „národní pouť do Zborova“. Zatímco před devadesáti lety šlo o akci hlavně vojenskou, dnes má nad ní převzít záštitu předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček. Během slavnostního aktu má být do mohyly poblíž bojiště vsazeno citované usnesení poslanců, které zcela opomíjí Čechy v rakousko-uherských uniformách. Není ale už čas podívat se na Zborov oproštěný od legend? A připomenout alespoň v nějaké půlvětě i Čechy na druhé straně fronty?
Bitva u Zborova spíše než nějaké hrdinské zúčtování s odvěkými nepřáteli připomíná bratrovražedný boj. Utrpení Čechů na „nesprávné straně“však dnešní legendisté opomíjejí stejně jako za první republiky.