Takový obyčejný pařížský den
Je pravda, že západní Evropa má problémy, přesto nadále zůstává místem, kde lidé žijí nejcivilizovaněji
Mladí známí se nastěhovali do lidové čtvrti severovýchodní Paříže. Během pár týdnů stihli obě děti zapsat do školy a školky, škola je hned za rohem, školka taky. Funguje to tu tak, že každé dítě se musí dostat na školu ve čtvrti a pro každé dítě od tří let je místo ve školce. Ve třídě, kam chodí starší z kluků, je devatenáct dětí. Není to v Paříži běžné, všeobecně tu je ale snaha snižovat počet dětí ve třídách a dávat k učitelům asistenta. Nový prezident mluví o dvanácti dětech na třídu. Ten menší klouček má ve školce mimo jiné půlroční blok věnovaný hravou metodou čínské kultuře, naučil se pár desítek kaligrafických znaků, říct pár slov. Starší měl ještě ve školce podobný modul o Eskymácích, teď o nich ví všechno včetně toho, jak se staví iglú. Včera byli se školou v Muzeu fotografie.
Jsou to obyčejné veřejné školy, složení dětí je všech barev a původů. Obě instituce jsou samozřejmě veřejné a zadarmo. Divíte se, že Francie má nejvyšší porodnost v Evropě? Ženy mohou aktivně žít, pracovat a zároveň mít děti, být matkou neznamená zavřít se na tři roky na pískoviště. Chtělo to ale hodně tlaku osvícených lidí, emancipovaných žen. A veřejná škola pro všechny je ve Francii považována za jeden z pilířů republiky, bojovalo se o ni celý konec 19. století.
„Dobrý den,“paní si štípe lístek. „Dobrý den,“na to řidič. Je běžným jevem, že ho lidé pozdraví, a pravidlem, že on jim odpoví. Do autobusu se nastupuje kolem něho, není izolován neprostupnou přepážkou, je tu pro veřejnost, a pokud nemáte jízdenku, koupíte si ji u něj (jako i jinde v Evropě). Je běžné, že počká na dobíhajícího chodce a podrží mu otevřené dveře, zažil jsem to mnohokrát. Na náměstí Republiky stojí dřevěné lavičky, zřízenec z nich odstraňuje čerstvé posprejování. Nikoli hadrem a kyblíkem, za ním pojízdná cisternička, v ruce trysku, na ústech masku, na hlavě helmu, nepromokavý oblek, gumové rukavice. V centrální Paříži nejsou posprejované fasády téměř vidět, neustále je čistí a obnovují. Kousek dál jiný zřízenec v malém vozítku zametá a kropí chodník. Každý týden. Na rohu je lékárna. V Praze jsem si zapomněl lék, vysvětluji lékárnici situaci, ta mi prodá kra- bičku i bez receptu. Má právo rozhodnout a důvěra je tu podstatným jevem. Lék vloží bez ptaní do pytlíku, vždy neprůhledného. Nemusí každý na ulici vědět, co berete, platí lékařské tajemství. Potřebujete-li si udělat odběr krve, nemusíte se hnát ráno před sedmou k doktorovi, ale kdykoliv během dne si zaskočíte do laboratoře, kterých je v každé čtvrti několik, otevřeny jsou do večera. V mnoha mají koutek pro děti, odběr se koná v malých místnůstkách, kde jste sami se sestrou. Lékařské tajemství se tu bere vážně.
Evropa není v úpadku
V kavárně, když si dopijete kafe nebo skleničku, necháte na stole drobné a odejdete, nečekáte na číšníka, důvěra je samozřejmostí. Když vejdete do obchodu, vždy pozdravíte: jste přece u někoho, ne v anonymním prostoru. Na každé poště mají automaty, kde si zvážíte dopis a koupíte známku, můžete si tu okopírovat dokumenty. Frontu tam stojíte jen s komplikovaným případem. Legitimaci do metra, naši lítačku, si dobijete na kterékoli ze 365 stanic metra, platíte tam mincí nebo kartou. Ve večerce vám arabský prodavač bez ptaní naskládá nákup do igelitky. „Na shledanou, pane,“je absolutním pravidlem, žádné „nashle“. I v těch nejchudších čtvrtích. Od rána do večera vás po obchodech, kavárnách, restauracích, úřadech provází oslovení „pane, paní“. Většinou doplněné úsměvem. A všude ochota, samozřejmost komunikovat. Spousta situací, které jsou pro našince problémem a stresem, tu žádným problémem nejsou. Systém se snaží vyjít člověku vstříc.
Tak vypadá obyčejný pařížský den. Pražský ne. Proč o tom píšu? Protože taková je západní Evropa, takhle v ní žije běžný člověk. Tak vypadají normy, na které jsou tam zvyklí a které předávají další generaci. V Česku se to ale nějak neví, našinec si to nepřečte. Média vypichují katastrofální situace, pár zapálených aut, občas demonstraci, obyčejný život v nich nemá místo. Je to jen tím, že už nemají zahraniční dopisovatele? Chytnou se jednoho neštěstí, jednoho atentátu, vyjedou na tři dny a píší o extrémech. Ale šedesát milionů lidí tam žije jinak. Civilizovaně.
Poslední dobou lze stále častěji číst, jako by Evropa byla v úpadku a my měli pokukovat kamsi k Rusku či Číně. V podtextu takových hlasů je „prý měli být pro nás vzorem, a vida, mají problémy a my furianti si nemáme co vyčítat, jsme lepší, jejich problémy se nás netýkají“. To, že Evropa má problémy, neznamená žádný konec světa. Problémy byly a budou, nejsou ale než prostě úkolem k řešení. Věci se zvládají a jede se dál. Západní Evropa je stále místem planety, kde se lidem žije nejlépe, nejcivilizovaněji, nejlidštěji. Je stále magnetem pro většinu lidí světa. Srovnání jsou nejlépe vidět na střípcích všedního dne. Kéž by už člověk i v Praze zažil takový obyčejný pařížský den.