Letošní Respect patřil k nejlepším
Vareálu pražského Výstaviště, který se při loňské premiéře velmi osvědčil, vyrostla na dva dny, sobotu a neděli, v nejlepším slova smyslu multikulturní vesnice. Stánky s africkými cetkami, indickými, barmskými a tibetskými specialitami, toskánským vínem, ale pochopitelně i chlazenou plzní a českou uzenou kýtou dělaly kulisu programu, který návštěvníky doprovodil na pomyslné cestě kolem světa. Stalo se tak podvacáté. A programově to byl jeden z nejlepších ročníků Respectu.
Muslimsko–židovská tradice
Silnější byla pro leckoho asi sobota. Už druhý koncertní blok patřil k těm za celý víkend nejaplaudovanějším. Světově proslulý Balanescu Quartet předložil výběr ze svého repertoáru, v němž bylo jednak těžiště ve zpracování tradič- ních písní z repertoáru rumunské zpěvačky Marie Tănaseové (ze záznamu zazněl coby samplovaný podklad i přímo její hlas), jednak písně německých Kraftwerk v chytrých smyčcových úpravách.
Obě polohy repertoáru spolu skvěle komunikovaly a Balanescu Quartet navíc popřel představu o tom, že smyčcové kvarteto automaticky znamená akademismus a upjaté sezení do půlkruhu u pultíků (kromě cellisty všichni hráli vestoje). Na druhé straně je vzdálen strojenosti a umělosti, jíž se často nevyhnou interpreti cross- overů klasické hudby a folkloru, případně klasiky a popu.
Ženskou hvězdou dne byla malijská zpěvačka Na Hawa Doumbiaová. Charismatická dáma stála v čele kapely, jež vládla neskutečným darem přenést do hlediště obrovskou energii, blížící se pocitu transu. Ten sice prochází různými typy etnické hudby a i několik dalších účinkujících Respectu k němu mělo blízko, ale tak daleko jako Doumbiaová a její spoluhráči nikdo nezašel.
Závěr soboty pak patřil projektu Junun, ve kterém izraelský skla- datel, zpěvák a kytarista Shye Ben Tzur společně s indickými hudebníky říkajícími si Rajasthan Express (v jejich instrumentáři jsou žesťové nástroje, indické harmonium a perkuse) hrají Ben Tzurovy skladby inspirované muslimskou i židovskou tradicí.
Kapela vystoupila v početně zúženější sestavě než před dvěma týdny na barcelonské Primaveře, její projev neměl takový energetický atak a moderní odér, o to však byly jednotlivé nástrojové i pěvecké party, inspirované indickým zpěvem qawwali a sufijský- mi extatickými náboženskými zpěvy, čitelnější.
Mix arabského, židovského a indického kulturního živlu. Ortodoxní saharské blues. Skladby slavné elektronické kapely zaranžované pro smyčcové kvarteto. Na unikátní stylové křižovatky zavedl minulý víkend pražské publikum jubilejní, dvacátý ročník festivalu Respect.
Africké finále
Nedělní program přivedl na scénu festivalu mimo jiné zástupkyni domácí scény Ivu Bittovou s kapelou Čikori, jež živě představila repertoár z aktuálního alba At Home. Křehké akustické písničky byly postaveny na dokonalém vyladění mezi všemi hudebníky, mezi nimiž byl jak Bittové dlouhodobý spolupracovník – kytarista Vladimír Václavek, tak její syn Antonín Fajt coby perkusista a klávesista. Skupina Čikori je bezesporu momentálně posluchačsky nejvstřícnějším projektem Ivy Bittové a stejné místo jako na přehlídce world music může mít vlastně na jakkoli laděné scéně.
Dvacátý Respect vyvrcholil závěrečným blokem Ali Farka Touré Bandu, kapely již nežijícího klasika „ pouštního blues“, s frontmanem Afelem Bocoumem. Ten nyní patří k největším osobnostem západoafrické hudby. Zatímco mladší kapely, jako Tamikrest nebo Songhoy Blues, z Tourého odkazu vycházejí a stavějí na něm mnohem modernější, de facto už v evropsko-americkém smyslu rockový výraz, původní Tourého kapela se stále drží „klasiky“jak ve vedení kytarových partů, tak po rytmické stránce. O to zajímavější bylo sledovat v její hudbě prvky známé z jiných souřadnic. Třeba postupy nepřímo přejaté „nejafričtějším z amerických bluesmanů“Johnem Leem Hookerem.