Francouzské zemětřesení
Parlamentní volby potvrdily, že Macronova výhra v prezidentském klání nebyla náhoda
Francii po nedělním druhém kole parlamentních voleb vládne nová síla. Trochu nejasná a dosud nevyprofilovaná, ale plná naděje na změnu klimatu, dynamická, se zkušenostmi z občanského života. Zavedení politici i nováčci z občanského sektoru. A v parlamentu tři čtvrtiny nových poslanců, to tu nikdy nebylo. Včetně 223 žen, což je evropský rekord.
Macron a liberální centrismus jsou politickým pánem Francie, mohou teď ihned reformovat. Voliči mu dali těsnou absolutní většinu, ne však bianko šek. Nadělili mu silnou opozici, především z řad republikánské pravice (23 procent křesel). Macron nezardousil opozici (vůči některým politikům pravice i levice nestavěl protikandidáty), francouzský parlament zůstává klasickým parlamentem, bude mít osm stran. Nekoná se ohlašovaná noční můra vlády jedné strany. Dobrý argument pro dvoukolový většinový systém, který menší strany nezabíjí (neuvažovali bychom o něm v ČR také?). „Blahopřeji poslancům opozice ke zvolení, budeme je samozřejmě respektovat,“řekl v neděli premiér Philippe. Slyšela něco takového opozice v polském či maďarském parlamentu?
Jiné řešení
Ve Francii přišlo zemětřesení, jehož povaha a dosah budou srozumitelné až po nějakém čase. Zatím se kritici drží zaběhlých úhlů pohledu. Levice–pravice, bez této dichotomie to prý nejde. Co a kdo ale těmhle nálepkám dnes odpovídá? Bývalé dělnické bašty buď nevolí, nebo tíhnou ke krajní pravici, socialisté v některých zemích vybízejí k ozbrojování…
Francouzští voliči vyřadili obě zavedené velké strany, jež se domnívaly, že budou zemi řídit věčně a že jejich recepty jsou jediné možné. Ale nejsou, ukázali voliči. Macron jim nabídl jiné řešení, kultivované, založené na vůli spojovat občany, na překonávání ideologických příkopů. Pragmatik. Voličům Národní fronty po svém vítězství řekl: „Rozumím vašemu zoufalství, nejistotě a pocitu ohrožení. Budu se snažit, abyste za pět let už nemuseli volit Národní fron- tu.“Respekt k chování, za nímž vidí racionální motivaci.
Francouzi si odhlasovali politický liberální střed a zároveň odmítli oba extrémy, pravicový Le Penové (osm křesel, tj. 1,4 procenta jmen v parlamentu) i levicový Mélenchona (17 křesel). To je velká naděje pro Evropu, kde únava ze zavedených vládnoucích stran přinesla nedávno erupci heterogenních sil, nesených na vlně a volání „vymeťte je všechny“: Podemos, Syriza, italské Hnutí pěti hvězd, v Polsku Kaczyński.
Půjdou Macronovou cestou i Češi?
S Macronem stojíme tváří v tvář novému fenoménu, dosud nepopsanému. Zůstane francouzskou výjimkou, jak to tato země už tolikrát předvedla, nebo se teď podobnou cestou vydají i další? Že by třeba i Češi? Macron během pár měsíců vyvolal u mnohých ve Francii, zvlášť u mladých, naději a sebedůvěru. Ač pátá nejsilnější ekonomika světa, světový lídr v mnoha oborech, země s dobrým školstvím, špičko- vým veřejným zdravotnictvím, fantasticky podporovanou kulturou, Francie zažívala léta syndrom „blbé nálady“, který tak dobře známe, únik mozků a nejaktivnějších mladých do Londýna. Teď se tam něco zlomilo.
Macronovo vítězství v prezidentských volbách před měsícem komentátoři vysvětlovali souhrou náhod, že dostal hlasy nikoli pro svůj program, ale proti Le Penové, že na jeho místě by vyhrál každý. Nevycítili, že přitahoval jeho pozitivní, proevropský přístup. Jeho parlamentní vítězství už nelze číst jinak než jako masovou podporu jeho programu. Pravicoví Republikáni si donedávna mysleli, že volby vyhrají a vnutí Macronovi soužití s jejich vládou. Stali se jen největší opoziční skupinou, ale rozdělenou: část chce prezidenta podporovat, část nikoli. Dle jejich bývalé ministryně prohráli i ideově, opominuli ekologii či rovnost žen a mužů, což jsou prý témata do budoucna. Socialisté, kteří měli donedávna prezidenta, vládu, většinu v obou komorách a většinu regionů, slavnou minulost, se stali marginální silou (šest procent křesel), ideově tápající, bez vůdce a nyní bez financí. Stali se stranou moci, odříznuti od světa práce, bez vůdčí osobnosti, bez ideálů tradiční levice, do posledního dne rozhádaní. Mélenchon měl ambici stát se hegemonem na levici a zadusit socialisty, a dostal sotva tolik, aby mohl vůbec mít poslanecký klub. Le Penová snila, že se stane hlavní silou na pravici a zadusí Republikány – a bude mít osm poslanců. Voliči tak rozhodli.
Nebývale nízká účast v neděli je samozřejmě oslabením výsledku, nikoli zpochybněním. Proč tak nízká? Především kvůli únavě, od podzimu to bylo už popáté, co šli lidé k urnám. Psychodrama si odbyli v prezidentských volbách (účast 75 procent), teď měli dojem, že už je rozhodnuto. A v neděli bylo krásně.
Co znamená Macron pro nás? Důvod k přemýšlení. A v EU rozhodně silného hráče, který bude chtít prohloubit integraci, postupovat těsně s Berlínem, bude chtít jít rychle. Ustojíme to s konflikty s Bruselem a bez eura? Těžko.