„Podvracečka“Otka Bednářová devadesátiletá
Novinářka a disidentka Otta Bednářová oslavila v neděli (narodila se 18. června 1927) devadesátiny. Otka je drobná, dnes doslova hubená ženská s modrýma očima, matka dvou již více než dospělých synů, kteří kdysi emigrovali a oba se vrátili zpět. Kdysi bývala rozhlasovou, později televizní reportérkou a již tehdy přicházela s neobvyklými reportážemi, diskusemi se studenty... A tak byla pochopitelně po vstupu vojsk zemí Varšavské smlouvy, tedy po okupaci v srpnu l968, Otka jednou z prvních, kdo museli opustit veřejný prostor.
Po lednu 1977, kdy bylo vydáno prohlášení Charty 77, začala ještě větší perzekuce proti všem, kdo se nepodří- dili, tedy nedrželi pusu a krok, a na obranu těchto pronásledovaných vznikl v dubnu 1978 VONS neboli Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Otka patřila jak mezi první signatáře Charty, tak i mezi zakládající členy VONS a přepisovala skoro všechny texty o Chartě 77, které tehdy neoficiálně, jen v přepisech „vycházely“, a hlášení VONS. Protože tehdy bydlela na Novodvorské, měla krycí jméno pro kontakty se zahraničím Dvorský a později, pro ještě větší zmatení estébáků, se jí říkalo Hoffman – teď už to snad na ni mohu prozradit. Je jí devadesát, takže je již „nestíhatelná“, přestože mnoho let „podvracela československou socialistickou republiku soustavně, organizovaně, ve skupině a ve spojení s imperialistickou cizinou“. Tak zněl tehdejší paragraf 98, který určitě Otka naplňovala vrchovatě.
Někdy v létě nebo na podzim l978 přišla Otka ke mně a donesla mi poslední přepsané texty prohlášení Char- ty 77 a také VONS, včetně kopíráků, a sdělila mi, že její dva syny Jiřího a Jana zatkla StB. Ona zatím zatčena nebyla, protože všechny texty přepisovala v jednom dosud prázdném bytě na sídlišti v Praze 4. Byla vynalézavá, a tak v tom propůjčeném bytě měla kolem psacího stroje (mechanického, jiné tehdy nebyly) jakousi boudičku z obalů na vajíčka, aby se zvuk příliš nerozléhal. Právem se domnívala, že až se vrátí domů, budou tam na ni estébáci čekat. Pro jistotu se tedy u mne ještě vykoupala, půjčila jsem ji čisté tričko. Otka předpokládala, že dostane maximálně osmačtyřicítku, tedy že jí to tričko ty dva dny vydrží čisté. Ani jsme se snad nerozloučily. Zatýkání na 48 hodin bylo tehdy docela běžné. Bože, co všechno tehdy bylo samozřejmé!
Mýlila se, dostala v tom prvním procesu s VONS tři roky „natvrdo“a uvězněna byla v ženské věznici v Opavě. Taky tuto izolaci přežila, i když měla po návratu z vězení něco kolem 48 kilogramů. A zase se pustila do přepisování samizdatů.
Po převratu v roce l989 pracovala ve Výboru dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové a angažovala se v neziskových organizacích na podporu lidí v nouzi. Roku 1997 převzala od Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka třetí třídy. No, také v „novém politickém režimu“měla Otka své pády, například asi před rokem na chodníku v Havelské ulici, po němž musela mnoho měsíců chodit o berlích.
Teď se Otka Bednářová dožívá k velké radosti svých přátel devadesáti let a žádnou izolací netrpí. Nejenže má syny, vnuky, vnučky a spoustu přátel, ale v domě, kde bydlí, již mají dokonce i výtah, což je vymoženost, která je pro ni nezbytná. Do schodů se jí již špatně chodí, to ale nesouvisí s politickým režimem. Bude-li výtah u nich fungovat, tak i kdyby tu vládli bazilišci, Otka se do izolace již nikdy nedostane.