Špatné známky nic neřeší

Trestat děti za to, že neumějí, není k ničemu, míní někteří odborníci a nabízejí jiné recepty

Té historce, která by mohla nést titulek „jak rozplakat učitelku“, není důvod nevěřit. Vypráví o tom, jak chemikářka, mimochodem prý ne špatná, věnovala několik týdnů poměrně zásadnímu tématu, jímž je oxidační číslo. Vykládala, kreslila, procvičovala, a než se rozhodla posunout výuku k další látce, ještě se pro jistotu zeptala: Rozumíte všichni všemu?

Na podobnou otázku žáci většinou reagují ostentativním kýváním, jež má pedagoga odradit od dalšího procvičování. Tentokrát se však jedna dívenka přece jen přihlásila a upřímně přiznala: „Já nevím, co znamenají ty číslíčka...“Chemikářka prý opravdu neměla daleko k pláči. Přitom jen vyšlo najevo něco, co je ve školním prostředí více než častým jevem, totiž takzvané ztrácení žáků. Stačí docela malá nepozornost, nejasnost, přeskočení maličkosti, kterou učitel pokládal za samozřejmou, nebo prostý stud dětí ptát se včas, a část třídy ztrácí nit. Propadá se do zmatku, lhostejnosti, stresu, nebo dokonce odporu k danému předmětu. Na konci školního roku, kdy se hodnotí desetiměsíční práce a rozdávají vysvědčení, aktuální téma.

Jak neztrácet žáky

Přesvědčení, že špatná známka rovná se špatný žák, je tu celé generace. Kdo nosí čtyřky, musí být hloupý, líný nebo nedbalý, traduje se od nepaměti a většina z nás je s takovým postojem srozuměna. Jen někteří pochybují: Je vůbec nutné dávat špatné známky? Když položíte tuhle otázku běžnému učiteli nebo učitelce, bývá zpravidla trochu zaskočen, stejně jako byl zaskočen náměstek ústředního školního inspektora České školní inspekce Ondřej Andrys: „Jestliže se známkuje, tak jistě. Špatný výsledek znamená špatnou známku.“

Přibývá však lidí, kteří tuší, že špatné známky vlastně nic neřeší, a přemýšlejí, jak se jim vyhnout. Co dělat, abychom žáky na vzdělávací cestě neztráceli a nenechá- vali je napospas jejich pocitu selhání, znechucení, nezájmu nebo i méněcennosti.

Návody existují. Mezi nejznámější a nejcitovanější patří ty od Dylana Wiliama. Původně učitel matematiky a fyziky se zabývá hlavně myšlenkou takzvaného formativního hodnocení. Jeho publikace Inside the Black Box (V temnu), kterou napsal s Paulem Blackem, se prodalo přes sto tisíc výtisků. Své nápady demonstroval v roce 2010 dokonce v hojně sledovaném dokumentárním televizním seriálu BBC The Classroom Experiment.

V Česku se soubor strategií a postupů objevil s překladem další knihy na dané téma, již Wiliam napsal spolu se svou ženou, rovněž pedagožkou Siobhán Leahyovou. Nese název Zavádění formativního hodnocení (Embedding formative assessment) a v češtině ji vydala edukační laboratoř Martina Romana EDULAB.

Udržujte je ve střehu

Na začátku stojí zásadní otázka: O co nám vlastně jde? Hodnotit, nebo zlepšovat? Známkovat, nebo formovat? Wiliam je zastáncem druhého přístupu a dlouhodobě hledá vhodné techniky a návody, které by zlepšování žáků mohly napomoci. Některé jsou kupodivu poměrně jednoduché. Ostatně není pochyb, že někteří učitelé je používají.

Zásadní rada zní: Udržujte žáky ve střehu! Odborníci se úplně neshodují v tom, jak dlouho jsou děti schopné plně se soustředit na tradiční výklad, ale všichni souhlasí, že krátce, šedesát až devadesát vteřin. Možná je to největší problém tradičního školství.

Jsou školy, kde učitelé běžně požadují, aby dítě na konci vyučovací hodiny vyplnilo takzvanou propustku, tedy lísteček, v němž mají odpovědět na určitou otázku. Učitelé se tak snaží zjistit, co si děti z výuky odnášejí, jestli všichni porozuměli, a jestli je tudíž možné posunout se dál. Wiliam tuto techniku doporučuje všem, zdůrazňuje však, že informaci o dopadu výuky by měl učitel mít dřív než na konci hodiny, protože reagovat by měl okamži- tě. Někoho možná překvapí, že má výhrady vůči vyvolávání, jak je známe snad po staletí.

Podle Wiliama by učitel, pokud chce udržet pozornost, neměl vyvolávat žáky, kteří se hlásí, že něco vědí, ale jen ty, kteří mají nějakou otázku nebo nápad. „Zkuste náhodný výběr,“nabádá, „ale měli byste najít systém, jak žáky vyvolávat skutečně náhodně, například taháním jmenovek z nějakého kelímku.

Není samozřejmě řečeno, že ti, kdo se chtějí svou znalostí pochlubit, nemají dostat vůbec žádnou šanci, protože to bymohlo být demotivující. Mělo by na ni ale dojít až po tom náhodném výběru, o němž se autoři knížky domnívají, že je to velmi efektivní, ne-li jediný způsob, jak udržet pozornost. Lze však používat i jiné metody. Stačí nabídnout žákům dvě odpovědi a vyzvat je, aby pomocí vztyčených prstů ukázali, jestli si myslí, že je správná ta první, nebo druhá.

„V boji proti ztrácení žáků taky pomůže, když se jich vyučující pravidelně ptá, co si myslí, že se učí. Velmi účinné jsou rovněž polemiky na dané téma,“tvrdí autoři knihy. Připomíná vám to Hejného výuku matematiky? Právem.

Vlastně nejde o nic zvlášť překvapivého. Všichni jaksi tušíme, že děti moc nezaujme, když jim prozradíme, že si dnes probereme momentální sílu. Úplně jiná atmosféra ve třídě nastane, když učitel začne hodinu otázkou, jestli se mohou na vahadlové houpačce houpat s někým, kdo má o deset kilo méně nebo víc než oni, protože o to v tom vzorci, který jim míníme servírovat, ve skutečnosti jde.

Osobní maximum

Většina učitelů dělí žáky na nadané a snaživé. Pokud je dítě nadané a snaživé, bývá situace ideální. Problémem je, když se dítě snaží, ale očekávaný pokrok se nedostavuje. Na to mají William a Leahyová recept, který nazývají osobním maximem. „Myšlenka osobního maxima je dobře známa ze sportu, ale v nedávné době se řada výzkumných studií začala zabývat myšlenkou osobního maxima i ve školním prostředí,“píší. Výsledky podle nich naznačují, že to může být stejně přínosné. V zásadě jde o to dávat dětem a rodičům znamení, třeba formou znamének plus a minus, jestli se práce v porovnání s prací předchozí zlepšila, nebo zhoršila.. „Jelikož si žáci budou svá hodnocení nejspíš mezi sebou porovnávat, pro jejich učení bude pravděpodobně méně škodlivé, budou-li srovnávat spíše svůj pokrok než výkon.“

Jde o to, abychom žáky na vzdělávací cestě neztráceli a nenechávali je na pospas jejich pocitu selhání, znechucení nebo nezájmu

Porovnávám, porovnáváš...

Není totiž pochyb, že porovnávání se nelze úplně vyhnout. Je to koneckonců právě porovnávání, které činí konec školního roku tradičně vzrušujícím. V kladném i záporném smyslu slova. Nejspíš to bude i důvod, proč se přes všechny rozumně znějící argumenty proti známkování pořád drží, a to všude na světě, byť v různých obměnách.

Na mnoha místech světa se používá desetistupňové známkování, kde nejlepší je desítka. Někde, jako třeba v Rakousku, mají pětistupňovou stupnici známek jako u nás, jinde (v Německu) je stupňů šest. Ve Francii bývá známka doprovázena podrobnějším hodnocením práce a pokroku. V anglosaských zemích funguje většinou pětistupňový hodnoticí systém, ale místo číslic se používají písmena. Od vyšších tříd hrají důležitou roli kredity určující důležitost každého předmětu. Celkový průměr se vypočítá tak, že se sečtou skóre u všech předmětů a výsledek se vydělí počtem kreditů.

Máte za pět. Všichni

Faktem je, že se známkám přisuzuje značná důležitost. I když spisovatelé, kteří měli mizerné známky z mateřštiny, a zpěváci, co téměř propadali z hudební výchovy, naznačují, že není úplně oprávněná, známky start do života skutečně ovlivňují. I proto se o ně zejména v posledních letech svádějí boje. Právě v těchto dnech vyřizují příslušné orgány odvolání maturantů, kterým se nezdálo hodnocení jejich písemných prací, na sociálních sítích se aktuálně řeší případ učitele matematiky, který dává skoro gymnazistům hlavně nedostatečné a jen sem tam nějakou dostatečnou.

Česká školní inspekce však stížnosti na známky dostává jen výjimečně. „Z 540 loňských stížností na základní školy, které obsahovaly celkem 1069 bodů, se jen 52 (tedy necelých 5%) bodů týkalo hodnocení žáků a klasifikace,“sdělil nám náměstek ústředního inspektora Ondřej Andrys. Na středních školách to bylo 11 procent. Náměstek přitom upozorňuje, že stížnosti na klasifikaci mají směřovat především k ředitelům škol, a teprve v případě, kdy ředitel takovou stížnost z pohledu stěžovatelů neřeší, nebo stěžovatelé nejsou s výsledkem řešení spokojeni, mají se obracet na Českou školní inspekci.