ŽIVOT ZA PROTEKTORÁTU: VÝZNAMNÉ UDÁLOSTI, INSTITUCE A POJMY Komunistický odboj: ideologie i statečnost
Už v pomnichovském období, kdy byla Komunistické straně Československa nejprve zastavena činnost a následně ji úřady rozpustily, strana budovala utajené centrální orgány řízení komunistických aktivit. Většina vrcholné politické elity KSČ odešla před okupací do Sovětského svazu. Na rozdíl od reprezentace jiných komunistických stran (kupříkladu Poláků nebo Maďarů) se nestala obětí rozsáhlých stalinských čistek. Zahraniční skupina KSČ pracovala také v Paříži a později v Londýně.
Domácí komunistické vedení bylo v radiovém spojení s moskevským exilem, který touto cestou předával direktivy z kominterny. Ty však zpočátku v podstatě znemožňovaly součinnosti občanské (prozápadní) a komunistické rezistence. Ilegální činnost KSČ v prvních letech okupace totiž významně omezoval paktMolotov-Ribbentrop ze srpna 1939 a jeho ideologické důsledky. Tím hlavním bylo stanovisko k druhé světové válce, kterou komu- nisté považovali za oboustranně imperialistický akt. Komunistický odboj se tak projevoval zejména organizací diverzí v továrnách. Důležitou součástí činnosti byla také výroba a distribuce letáků a stranického tisku. První ilegální ústředí KSČ rozprášil zásah gestapa v únoru 1941.
Komunistický a občanský odboj: spolupráce až po útoku na SSSR
Nové centrální řízení se poté zformovalo kolem Jana Ziky, kterému se podařilo ze zátahu gestapa uniknout. Přelomem ve fungování odboje byl nacistický útok na SSSR. Až tehdy skončilo období neochoty KSČ ke spolupráci s dalšími složky odporu. Během léta 1941 se pokoušelo vedení komunistické rezistence se Zikou v čele vytvořit sjednocený koordinační orgán, do něhož by se zapojili také představitelé nekomunistického odboje. Podstatnou roli v těchto snahách hrál Julius Fučík, za což ho čekala posmrtná glorifikace komunistickým režimem jako jedné z klí-
udělala z Julia Fučíka ikonu odboje, tuto legendu ale narušila mnohá osobní svědectví. Jisté je, že tohoto muže, libujícího si v převlecích (na snímku gestapa v konspirativní podobě „profesora Horáka“), nacisté popravili. čových postav rezistence. Jeho zásadní přínos však byl po roce 1989 zpochybněn.
Po heydrichiádě se od podzimu 1942 utváří III. ilegální vedení v čele s Josefem Molákem (viz Osobnosti doby). Za svůj hlavní úkol si vytklo organizaci lokálních buněk a prosazování nové taktiky s větším důrazem na ozbrojený boj. Toto vedení se udrželo až do léta 1944. Koncem toho roku se začalo budovat IV. ilegální vedení, jež se mělo pokusit o integraci roztříštěného komunistického hnutí.
IV. vedení se snažilo působit mezi mladou generací a navazovat kontakty s blízkými skupinami, např. s komunistickým mládežnickým Předvojem. Většina členů IV. vedení válku přežila a po osvobození byli politicky aktivní. Jejich osudy jsou ale velmi různorodé. Asi nejznámější z nich – Josef Smrkovský se angažoval během Pražského povstání v květnu 1945 jako místopředseda České národní rady, v 50. letech byl politickým vězněm, posléze patřil k aktérům Pražského jara 1968.