Daňový mač

Zdanit příjem ze sportu bývá komplikované. A daně ovlivňují i poměr sil ve světovém sportu

ebříčky nejlépe vydělávajících sportovců nebo nejdražších přestupů všech dob jsou vyhledávané a novinářsky vděčné. I když sumy, podle nichž se sestavují, jsou vlastně „hausnumera“. Nikdo se neobtěžuje s kontextem, jenž je vedle jiných proměnných tvořen i daněmi.

LionelMessi z FC Barcelona má za daňový únik od května potvrzený podmíněný trest na 21 měsíců a pokutu 3,5 milionu eur. Zrovna teď je kvůli témuž vyšetřován jeho rival Cristiano Ronaldo z Realu Madrid. Když v klubu působil věhlasný trenér José Mourinho, podle „financů“taky neodvedl, co měl. Jít po velkých jménech není španělská specialita. V Německu nachytali tenisovou legendu Borise Beckera i šéfa Bayernu Mnichov Uliho Hoenesse. Řada případů z různých zemí světa je dlouhá.

Tak jako jiní lidé s vysokými příjmy se sportovci snaží berní povinnost minimalizovat. Loni v létě se internetový deník Referendum s levičáckou spravedlností rozohnil nad monackým trvalým bydlištěm nejlépe vydělávající české tenistky Petry Kvitové (a dalších). Když byla dvojnásobná vítězka Wimbledonu letos v únoru přepadena a pořezána v nechráněném prostějovském bytě, neváhala to chatová lůza brát i jako zásah vyšší moci...

Právní oříšek

Nejposlednější zaměstnanec, ba i movitý podnikatel by se hodně divili, jak komplikované bývá zdanit příjem ze sportovní činnosti. Podívejme se na tři aspekty – národní, sociální a privátní. Všechny mají dalekosáhlejší důsledky, než jak se na první pohled jeví.

S prvním aspektem můžeme setrvat vMonaku. Kdo si nepohlídá kritéria trvalého pobytu, o rezidentství a mnohem přijatelnější zdanění než doma přijde. Jenže pouze přestěhovat se formálně do Monte Carla nikomu konto nespasí. Tenisté putují po celém světě a pořadatelské země všech turnajů si dávají pozor, aby část z vyplacených odměn zůstala na erárním kontě toho či onoho státu.

Dnešní sportovce už takový nárok nepřekvapí jako české fotbalové vicemistry Evropy z roku 1996. Za nějaký čas byli britskými úřady voláni k daňové kázni, i když nakonec odolali. Ostrovní požadavek, aby Češi za kanál poslali část prémií, které jim český svaz z nenadálého příjmu vyplatil, je zajímavým právním oříškem. Proto se tyto záležitosti staly předmětem dopředu připravených smluv.

Každý mezinárodní podnik s různě vypsanými „prize money“je zároveň mačem o to, který stát na té které odměně (od organizátorů, domovských svazů a globálních sponzorů) urve nějakou tu daň. Přísné je to i kolem každé olympiády. Proč se často konají v zemích s autoritativním režimem nebo s problematickou bezpečnostní a ekonomickou situací? Jejich vlády jsou ochotnější slevit na daňových nárocích. Zisky nevykazují jen jednotlivci, ale i MOV.

Falešný švarc systém

Žebříčky příjmů jsou relevantní co do pořadí, nikoli co do čísel. Počítají se podle částek brutto. Absolutní sumy vypadají atraktivně, jsou ale poměrně vzdáleny skutečnosti. Dva různí sportovci, třeba thajský golfista působící na americké PGA Tour a australský plavec koncentrující se na pár vrcholných podniků v sezoně, na tom s reálnými penězi budou rozdílně, byť by jejich hrubé příjmy vyšly nastejno. Tenisté téže národnosti se srovnatelnými příjmy mohou danit výrazně odlišně podle toho, kde po světě hráli a kde žijí.

Což nás přivádí k sociálnímu aspektu problematiky danění sportovců. Míněno je zejména přijímání údajů o platech veřejností, na globální i národní úrovni. Závist, jakou jsme si ukázali na politováníhodném případu Kvitové, není českou specialitou. Ve Spojených státech spousta lidí nenávidí kolektivní hry proto, že výstavba či rekonstrukce stadionů je obvykle hrazena z veřejných zdrojů (daní občanů), ovšem provozovatel a příjemce zisku je soukromník.

Hráč jako individualita není z této nenávisti vyňat, je přece z oněch zisků placen. Tak jednoduchý může být pohled na věc, a to si ještě citlivá česká veřejnost nedostatečně uvědomuje, jak jsou odměňováni zdejší fotbalisté. Zatímco úřady západoevropských zemí si hlídají, aby kluby odváděly z platů patřičné dávky bernímu úřadu, sociálce i zdravotní pojišťovně, zde se stále jede podle falešného švarc systému. Hráči nejsou podnikatelé, ale vykonávají svobodné povolání, takže příjmy daní sami. Rozepisovat se o tricích, jak se speciálně sportovcům v přiznáních ulevuje, s sebou nese riziko vyvolání národního neklidu.

Ale klid, ostrá čára mezi divokým Východem a kultivovaným Západem neexistuje. V souvislosti s Ronaldovým případem vychází najevo, jak kluby hvězdám s daněmi pomáhají. Francouzské zdroje uvádějí, že pařížský St. Germain kompenzoval Zlatanu Ibrahimovičovi daňové odvody platbami ad hoc. Proč by to nedělal, když jeho góly pomohly klubu mimo jiné ke čtyřem mistrovským titulům? Stejně si prý počíná i Real Madrid tam, kde se to vyplatí.

Provize, kompenzace, daně

Daně mohou ovlivnit poměr sil ve světovém sportu. Spekuluje se, že Ronaldo kvůli nečekaným patáliím opustí Real, vládce Ligy mistrů posledních dvou let. Kdyby se vrátil do Manchesteru United, kde při výkonnostní krizi potřebují úspěch jako živou vodu, lidé by si lépe uvědomili, kolik různých proměnných při přestupech hraje roli.

Proto jsou problematické i žebříčky nejdražších hráčů podle částek vyplacených při změně působiště. Záleží na tom, co všechno se do konečné sumy započítá – vedle provizí nejrůznějšího druhu a nepeněžních kompenzací to může být i způsob zdanění.

A jsme u soukromého aspektu. I někdo, kdo vydělává miliony, většinou musí oznámit dvěma entitám, vlastnímu egu a vlastní rodině, co jim stěhování o dobrých pár stovek kilometrů a do jiné země přinese dobrého. Někdymůže být i deštivé počasí severozápadní Anglie s exaktními fiskálními pravidly příznivějším prostředím než slunný, leč bláznivější jih.