S gramy rtuti v těle

Potkal jsem ho před dvěma lety v terapeutické komunitě. Spolu s jinými tam tehdy odvykal pervitinu, heroinu a kdoví čemu všemu ještě.

Docela často jsme si povídali. Ne že bychom byli přáteli a ani později jsme se jimi nestali, ale zajímal mě. Byl jiný než ostatní, kteří tam byli s ním. Měl v těle rtuť – několik gramů rtuti (podle svých slov 24 gramů), která ho postupně rozežírala zevnitř a se kterou nelze současnými lékařskými postupy dělat vůbec nic.

Velkou inzulinkou si ji vpravil do žil, když už měl všeho dost. Zlatou dávku riskovat nechtěl, bál se, že ji přežije a skončí jako „slintající debil“v blázinci, tak mi to říkal. Chtěl jistou smrt, jenže přežil, zachránili ho.

Bylo mu něco kolem čtyřiceti, měl hepatitidu typu C, polykal antidepresiva, plíce mu pracovaly na čtyřicet procent, dluhy dosahovaly někam k půl milionu, nevěděl to přesně (ach, ty laskavé bohyně spotřebitelského úvěru…), měl malinkou dceru a podle lékařů zhruba dva roky života před sebou (inu, rtuť je přece jenom rtuť).

Vyprávěl mi, že hned potom, co se zbaví závislosti a odejde z komunity, bude několik týdnů vařit pervitin jako o život. A prodá ho komukoli, kdo si o něj řekne. A bude ho prodávat proto, aby mohl dceři ukázat, jak vypadá moře, a vynahradit jí vše, co jí nedal a co už jí dát nestihne.

Tehdy se pořád jen smál, strašně se smál. Byl neprůhledný. Nedával na sobě znát jakékoli emoce, nepozoroval jsem nic, z čeho by se dalo usoudit, že by cokoliv bral byť jen trochu vážně.

Po pár dnech jsem z komunity odešel a dlouho jsme spolu nemluvili, až nyní – po dvou letech – jsem si s ním znovu povídal. Je čistý, celé dva roky. Pervitin po odchodu z komunity nikdy nevařil, u moře s dcerou nebyl. Bydlí s přítelkyní (i ona, stejně jako on, už dva roky abstinuje) v jedné malé moravské vísce. Pobírá invalidní důchod, každý týden si jehlou aplikuje do břicha interferon (hepatitida C), po kterém má zimnici a bolesti kloubů, a má stále stejné dluhy, sahající někam k půl milionu (u stále stejně laskavých bohyní spotřebitelského úvěru), které umořuje dvěma stovkami měsíčně.

Ale žije! – navzdory všemu, i lékařsky neřešitelnému množství rtuti v těle. Hodně jí má na plicích, taky na játrech a na ledvinách.

Zase se smál, když jsme si spolu povídali, přívětivě se smál a vyprávěl mi hlavně o tom, jak se vídá se svou malou dcerkou, jakým svátkem je pro něj jet s ní do města na zmrzlinu nebo se vykoupat do bazénu. Má teď sice problémy s bílými krvinkami, ale prý to snad nebude nic moc vážného.

Lékaři ho – co se rtuti týče – odevzdali vyšší moci. Až přijde smrt, tak prostě přijde, řekl mi, když jsme se loučili a já se odvážil zeptat, ale zatím smrt nespěchá. A to je dobře.

Zlatou dávku riskovat nechtěl, bál se, že ji přežije a skončí jako „slintající debil“v blázinci, tak mi to říkal. Chtěl jistou smrt, jenže přežil, zachránili ho.

Istvána Léka dnes zastupuje Přemysl Houda