Macron na mašině

Francie se chystá budovat pevné jádro EU

Příměr o Německu a Francii coby lokomotivě EU působí jako klišé, ale má výhodu. Je už natolik známý, že se nemusí vysvětlovat. Proto je logické, že nový francouzský prezident Emmanuel Macron se před prvním summitem EU za jeho účasti obrátil zejména na Německo: „Přeji si, abychom se vrátili k duchu spolupráce, jaký vládl mezi Françoisem Mitterrandem a Helmutem Kohlem,“řekl médiím. Chce posílit „alianci důvěry“a obrodit evropskou myšlenku, jinak prý Evropské unii hrozí rozpad. To odpovídá příměru o společné lokomotivě, leč klišovité příměry mají i nevýhodu: zakrývají leccos, v čem praxe drhne za ideou.

Macron se hlásí k alianci Mitterranda a Kohla. Proč ne k de Gaullovi a Adenauerovi? K Chiracovi a Schröderovi? Možná proto, že Kohl právě zemřel a Macron ho chce uctít. Ale možná si ty dva vybral i z jiného důvodu. Připomínají dobu po listopadu 1989, kdy Spolková republika a její kancléř Kohl něco žádali (zajistit znovusjednocení Německa mezinárodně potvrzenou smlouvou) a Francii přitom obejít nemohli. Právě tehdy – tak alespoň zní tradovaná legenda – kývl Kohl na Mitterrandův požadavek po společné evropské měně, po euru.

Už je to více než čtvrt století. Teď Macron potřebuje německého lídra, který by kývl na jeho vizi reformy eurozóny – na společný evropský dluhopis (rozuměj společné ručení za dluhy jednotlivých států eurozóny), na vlastní rozpočet, ba i na vládu eurozóny. Najde ho? Toť otázka, jejíž znění Macron halí do výrazů jako „sloup odpovědnosti“a „sloup solidarity“. Ale že ho nemůže hledat nikde jinde než v Německu, je jasné.

Daleko přímější je Macron na vojensko-strategické rovině, kde se Berlín drží zpátky. Novinám řekl, že odchod Asada pro něj není podmínkou jednání o míru v Sýrii: „Asad je nepřítelem syrského lidu, nikoli nepřítelem Francie.“Napoleon by to nevyjádřil lépe. Je to velký obrat v uvažování západu Evropy, srovnatelný s obratem Donalda Trumpa. Ještě v lednu to vypadalo, že Trump se chce dohodnout s Rusy i Asadem, kdežto Evropa tuto cestu zásadně odmítá. Teď Trump nechal Asadovi sestřelit letadlo, zatímco Macron by s ním jednal.

Prosadí Macron tento postoj do politiky EU? Zase otázka. Leč zkušenosti Francie nepodceňujme. Připomeňme, že kdysi „její“Alžírsko jako první arabská země dokázalo ukončit občanskou válku s džihádisty (1992–2002) aspoň jakžtakž fungujícím smírem a amnestií. A zvládlo to bez náletů západních bombardérů a jeho chytrých bomb. Zbyněk Petráček