Jak je to s terorismem a islamismem

Sjazykem souvisí daleko více věcí, než si myslíme, jazyk je podstatou mnohem častěji, než se nám zdá. A z hlediska problému, který má západní civilizace s radikálním islámským fundamentalismem to není skryté, ale do očí bijící. Stačí, když ty oči budeme mít otevřené.

Je přece jasné, že terorista je zbraň, podobně jako tank, raketa či samopal. Terorismus je použití či využití této zbraně, podobně jako se využívá tank, raketa či samopal. My však kolem toho pořád chodíme jako kolem horké kaše. Pořád se řeší boj s terorismem, místo aby se řešil boj s islámským fanatismem.

Lámeme si pak hlavu s úplnými samozřejmostmi. Novinář Teodor Marjanovič například v souvislosti s londýnským útokem „bílého muže“na shromáždění před mešitou ve Finsbury Parku napsal článek do HN, jehož titulek zní „Terorismus ohrožuje všechny. I muslimy“. Z pohledu obyčejné logiky či selského rozumu je to ovšem totéž, jako bychom napsali „Tank ohrožuje všechny. I muslimy“. To je přece jasné, že tank ohrožuje, zvláště má-li nabité zbraně nebo je v pohybu. Marjanovič ovšem nenapsal nic nenormálního. Takhle uvažují tisíce novinářů po celém světě. A stejný jazyk používají i politici.

Agentura Bloomberg dumá, jestli při útoku protimuslimského fanatika šlo o terorismus, nebo ne, a přináší různé definice toho, co terorismus je. Jedna z nich praví, že jde o „veřejně páchané násilí, které si bere za cíl civilisty“. Těch definic je ale spousta. Protože terorismem se v poslední době v mainstreamovém výkladu příliš často, ale zásadně nevyřčeně myslí, že to je terorismus organizovaný a islámský, politici i novináři po útoku na muslimy ve Finsbury Parku jaksi „objevují Ameriku“v tom, že terorismus může přece páchat bílý muž nebo křesťan. Kdybychom terorismus chápali jako tank, resp. jeho použití, nemusíme si to vůbec vysvětlovat, protože to přece chápe i čtyřleté dítě. Je přece jasné jak facka, že tank může řídit kdokoli a pálit z něj může rovněž kdokoli. V The New York Times zase dalekosáhle přemýšlejí o tom, zda byl bílý útočník terorista, osamocený vrahoun, nebo blázen.

Nyní k tomu, čemu dnes v Evropě či Americe čelíme už skoro denně. Bylo zvykem, že války se vedly s jinými státy a národy. Islámský fanatismus ale přinesl to, že vůbec poprvé se demokratický svět ocitl ve válce s fanatis- mem a ideologií, která nemá jasné státní zázemí.

Jak s touto ideologií zápasit? Samotný fakt, že někdo pohrdá západní civilizací, jejím bezvěrectvím či konzumerismem, nestačí. To je v rámci demokracie úplně normální a na pohrdání má právo každý. Potíž je, když agresivní ideologie začne žádat zničení nenáviděné civilizace, když začne kázat odměnu pro ty, kdo se dopustí agrese, či dokonce vražd. Jádro boje s islámským fanatismem nemůže spočívat v boji či válce s terorismem, ale v přesvědčování nositelů této ideologie, že jejich ideologie je špatná. Pokud tato ideologie hlásá násilí, musí Západ při- nutit její nositele, aby se jí po dobrém či po zlém vzdali. Pokud jde o občany a rezidenty zemí v západní Evropě, je zkrátka správné po nich žádat loajalitu k principům tolerance a nenásilí.

Pokud třeba Německo dokáže zakázat scientologickou církev a komunistickou nebo nacistickou stranu, může přece zakázat i fanatický islamismus, může hned zavřít každou modlitebnu či mešitu, která se nehlásí k náboženské toleranci. Totéž se týká Francie či Británie. Ve Spojených státech to ústava neumožňuje, ale to je na samostatný článek.

Podobně bude muset Západ bojovat s agresivní ideologií nenávisti k muslimům, pokud by se tedy měla šířit a organizovat. Pokud má zatím formu izolovaného kriminálního jednání (a nikoli války), je třeba se k ní tak stavět.

Autor je předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost