Jak panda zastřelila krtečka
Posmutnělé prozpěvování úryvků z Hapkova a Horáčkova songu Štěstí je krásná věc otevírá studiovou inscenaci Švandova divadla Srdce patří za mříže. Nejenom metaforický, ale i děsivě doslovný smysl názvu přibližuje text Davida Košťáka, pojednávající o zlu viditelném i neviditelném (obzvláště tu druhou podobu autor v programovém letáku zdůrazňuje).
V režii Alžběty Burianové před námi defilují lékaři, bodře, cynicky i unaveně komentující situaci „na trhu“s lidskými orgány za účelem transplantace, herci pak v sošných postojích připomenou nechvalně proslulou morbidní výstavu Body the Exhibition, exponáty vedou jakési vnitřní monology, evokující tradice i všední život asijské velmoci. Je také předestřeno pronásledování vyznavačů hnutí Falun Gong v Číně a konfrontováno s provozním poklidem cvičenců jógy.
Transplantační turistika
Inscenace funguje jako sled volně souvisejících výjevů, v nichž se aktéři objevují v rozličných rolích. Leitmotivem nepovzbudivé féerie je transplantační turistika a také nenápadné sobectví každého z nás, přispívající k ekologické devastaci Země. Obecnější etické problémy jsou konfrontovány s politickou aktualitou, kterou bychom mohli pojmenovat jako oficiální česko-čínské vztahy. Však se také seriálový Milerův krteček (Marek Pospíchal) vydává na exkurzi za svou kamarádkou pandou. Když se však po návratu z výletu hodlá v televizi po- dělit s diváky o své zážitky (související právě s podezřelým získáváním orgánů pro transplantace), náhle přítomná panda ho zezadu zastřelí (byl, zdá se, stále sledován).
Humanistický patos vnáší do inscenace postava syna (Jacob Erftemeier), jehož otec zmizel a jeho srdce bylo pravděpodobně vprave- no do těla jiného člověka. Syn by rád ještě jednou zaslechl jeho tlukot třeba v cizím obalu, není mu to ovšem umožněno.
Jevištní tvar nenabízí žádný dramatický oblouk, to vzhledem k povaze textu ani nejde, je však neuhýbavě soustředěný k tématu, herci většinou pokorně slouží znepo- kojivému sdělení. Interpretačně se z hereckého sexteta vydělují dvě dámy. Martina Kinská ztvárňuje možná až příliš expresivně poněkud hysterickou jogínku, což samo o sobě je protimluv, dáma však zklidňující životní praktiky vyhledává jako reakci na „plačící“kabelku, kterou si v nejmenovaném obchodním řetězci pořídila a v níž našla všitý vzkaz od pracovně zneužívaného asijského dítěte. Klára Cibulková boduje v parádní epizodě rutinované televizní moderátorky, která kvůli nečekanému vývoji show vypadne z role, vulgárně se „odbourá“a pak se to snaží napravit.
Hodinová inscenace jistě není nadčasovým dílem (i když se věčným etickým otázkám věnuje), vykazuje ovšem zřetelné zacílení „tady a teď“. Navíc přináší naději ve zjištění, že nejmladší generaci divadelníků (režisérka i autor dokončili svá studia nedávno) není stav světa lhostejný.
David Košťák: Srdce patří za mříže
Autor je divadelní kritik