Rodiče a děti aneb Nic se nezměnilo
Přečtěme si tato slova: „Odpuštění není odměna, ale je to osvobození od napětí z prožité viny, od napětí z očekávaného nebo už prožitého trestu.“Asi je zřejmé, oč v posledním týdnu školního roku jde a kam směřuje tato citace: „Je to akt smíření. Ale jako každé osvobození vzbuzuje i odpuštění kladný cit k osvoboditeli. Pak teprve se může stát, že dítě má trestajícího otce či matku rádo a že každé další provinění bude prožívat současně jako touhu po usmíření a po lepším chování do budoucna.“
Ano, spousta dětí v tyto dny s úzkostí čeká na reakci rodičů, až si přečtou školní vysvědčení. Odhlédněme od extrémů: od rodin, kde se za vysvědčení dávají drahé dary, a jiných, kde má – obrazně i fakticky – posvícení rákoska. Připomeňme ty zdánlivě klidné rodiče, kteří jaksi mimochodem přijmou lepší nebo horší zprávu o výsledcích dítěte a jejichž v podstatě netrpělivá reakce je zbavena emocí. Děti na ně ovšem (na ty emoce) čekají a touží po pochvale i po pochopení. Nic není tak ubíjející pro city a jakoukoli aktivitu jako studený nezájem nebo zběžná (ne)pozornost.
Samozřejmě to vše závisí na atmosféře rodiny, na schopnosti vychovávat s vědomím, že děti vstřebávají každý projev rodičů, byť se třeba bezprostředně netýkal jich samých. Hodně o tom věděl dětský psycholog a důležitý spolupracovník pediatrů profesor Zdeněk Matějček; už před půl stoletím organizoval řadu průzkumů, věnoval se deprivaci dětí, jež pramenila v nejrůznějších příčinách – od života bez rodičů v dětských domovech až k životu s nepoučenými či nepoučitelnými rodiči, u nichž nefungují základní lidské instinkty. Upozorňoval, vysvětloval, vlídně s dětmi i dospělými rozmlouval, aniž by mentoroval, srozumitelně naváděl, jak věci napravovat, varoval, čeho se vyvarovat... Své zkušenosti a poznatky, včetně dětských slovních i výtvarných projevů, vtělil do zásadní knihy Rodiče a děti. Nyní ji, po čtyřiceti letech, znovu vydalo nakladatelství Vyšehrad a nutno říci, že by ji jako povinnou měli číst všichni, kdo se s dětmi potkávají – rodiče, prarodiče, učitelé, psychologové i lékaři. Vlastně se nic za tu dobu nezměnilo, jen přibylo zaneprázdněných matek a otců, kteří leckdy i nevědomky poznamenávají vlastním handicapem život dětí – a tím vlastně i budoucnost společnosti.